Večer před odletem

Sedím v hospodě a čekám až odejde Kamil. Normálka ho mám moc rád, ale teď mě docela štve. Kolikrát jsem ho zval, ale nikdy nepřijde. Teď se tady objeví s dvěma kočkami a jak je vidět vůbec se mu nechce domů i když už mu volala manželka a zvala ho na večeři. Jak vypadá manželka nevím, ale tyhle dvě přítelkyně vypadají docela hezky.

Potřebuji se balit, nahoře je nepořádek, začínám být nervózní a to má ještě přijít Ála na skok. Filip, který tu měl obsluhovat mě ukecal, že jde do tělocvičny. Dobře ví, že na to mu vždycky skočím. Tak jen doufám, že místo toho nepopíjí třeba u Libora. To je klasika, kdybych ho nepustil nikdo by nepřišel. Když ho pustím objeví se hosti. Bóže, Kamile už vypadni....

Zítra kolem sedmé musíme vyrazit s Alenou do Želetavy. Odtud autobusem do Prahy. Z Florence na Hlavní nádraží odtud autobusem na letiště, no a pak postupně směr Auckland. Před tím, ale odbavení a ty další obvyklé nepříjemné zdržovačky. Už teď jdou na mě mrákoty z pocitu kolik toho tady zapomenu. Měnil jsem si PINy na kartách, abych ty původní nezapomněl. Teď jsem si jist, že neznám ani ty původní ani ty nové. Vzhledem k tomu, že s sebou mám jen 400 NZ dolarů, tak to může být to první povyražení na ostrovech. Jo, taky vlastně nevím kde tam budu spát. Slečna z agentury mi kdysi říkala, že se to dozvím tak týden před odjezdem. Do odjezdu už zbývá méně než 20 hodin a já neznám tu rodinu, u které bych měl dalších 14 dnů pobývat. Slečinka říkala, že mi to dá nějak vědět ráno. No paráda. Začíná to opravdu úžasně.

Bóže Kamile, vem ty kočky a vypadněte....