Středa 2 (18.3.) - Přípravy na odjezd, s Jamesem na pivku

Vstával jsem v 6 a ty včerejší Guinnessy ještě trochu cítím. Za chvíli jdu do sprchy. Doufám, že ze mne smyje poslední zbytky svatopatrického trojčení. Ale užil jsem si to, tak zač se stydět.

Trochu blbý pocit mám z toho posledního pivka. Už jsem se nějak přestával orientovat v časoprostoru a nemohl jsem si vzpomenout jestli jsem to závěrečné platil. Odejít bez placení je vrcholně pod mou úroveň. Tak jsem se postavil k pultu a čekal jestli se někdo ozve. Neozval, tak jsem začal blekotat, že mají krásnou hospodu. Ten trapný moment nastal, když mi ten nejmladší pingl řekl, "jó pane, hopoda je krásná, ale vy jste ještě neplatil to poslední". Rozpaky jsem nakonec zahnal ještě jedním na stojáka u pultu. Jestli dobře počítám bylo jich nakonec 7, což je šťastné číslo, že

Teď sedím ve školičce a dopisuju si deníček. Ale ty včerejší oslavy cítím stále docela intenzivně. Je čtvrt na čtyři, takže asi tak za hodinku bych se mě setkat s těmi dvěma přáteli. Tak nevím. Opravdu mi není dvakrát. No, ale pokud tam budou jisto jistě vyrazíme.

Ráno jsem si připravil foťák a nachystal se na jednoho žebráka (na můj vkus spíš pěkného lenocha). Každé ráno leží ve vchodu do budovy centrální banky. Většinou tam leží a pokuřuje. Tentokrát tam seděl. Přijde mi to docela zajímavé spojení banka x žebrák. Včera odpoledne tam ovšem nebyl. Místo něj tam stál jiný umělec a dělal takovou tu živou sochu. Podobní mistři jsou umístěni i v naší domovině, speciálně na Staroměstském náměstí v Praze. No každopádně mi přijdou originálnější než ten povalující se lenoch. Aby si něco vydělali musí aspoň něco udělat. Vlastně nesmí dělat vůbec nic. Ani se pohnout. To může být, podle mého názoru, horší než skutečná práce. Tedy mě by k tomu nikdo nedonutil.

Umělec #1                                                                                                        Umělec #2, vypadá to jako by neměl pravou ruku, ale má ji za zády

Po škole jsem byl upřesnit v té půjčovně, kdy si zítra dojdu pro auto. Jenom ještě nevím jestli si už ráno vezmu všechny věci s sebou, nebo jestli si s tím autem dojedu k Heather a vyzvednu si je tam. Musím se podívat do mapy jestli to příliš nekoliduje se směrem cesty na Queenstown.

Za chvíli bych měl vyrazit s těmi přáteli, ale je mi čím dál víc blbě. No snad to přežiju.

Tak nakonec přišel jen James, ten fajn učitel. Řekl bych, že to tak bylo i lepší, aspoň jsem měl víc času si s ním víc popovídat. Mám takový pocit, že Raphael nějak nemohl pochopit v kolik hodin má vlastně přijít. Ale když tomu rozuměl ten učitel, tak jsem to říkal snad dost jasně. Ten James je opravdu neskutečný sympaťák. Zavedl mě do takové, no řekněme, študácké hospody. Byl tam neuvěřitelný hluk a zmatek. Doslova se tam nedalo projít. Postupně jsme se prodrali až k pultu, kde jsme asi hodinu a půl popíjeli Heinekeny a náramně si popovídali. Pivo jsem platil povětšinou já, James objednal menší občerstvení. Bylo to opravdu nádherné a v tom hluku jsem se cítil jako ryba ve vodě. Spousta študáků se tam k mému společníkovi hlásila a my si povídali o všem co se dalo za ten, krátký čas stihnout. O škole, o mladých lidech, o ženách a ostatních životních láskách, o Irsku kam oba chceme jet, o Holandsku, kde jsme oba byli, o jeho potápění a mém lyžování. No prostě o životě, který je v takových a podobných situacích nádherný. Doufám, že to nebude znít nadneseně, ale já jsem opravdu cítil člověčinu. A jsem si jist, že on taky. 

Nějaké študačky, nejspíš Japonky nás tam "vyblejskly" a my zase je. Slíbil jsem Jamesovi, že mu ty fotky pošlu mailem, tak na to nesmím zapomenout. Nejspíš to pošlu přes nějaké depo, přiložím tam i ty fotky ze školy. Sem dám taky nějaké.

Jo, tak jsou 4 ráno ve čtvrtek, dopsal jsem včerejšek a doplnil fotky. Taky jsem si sbalil, takže zkusím ještě chvilku usnout i když pochybuju, že se to podaří. Blbé je, že jsem se nějak nestihl rozloučit s Heather a taky ji za všechno poděkovat. Až budu odcházet bude ještě spát. Nejspíš jí nechám na stole vzkaz, že to tu bylo moc fajn, a že jí děkuju.

Howg, dopsal jsem