Čtvrtek 4 (2.4.)

Dnešek je pro mne poslední čtvrtek v této krásné zemi. Každý z následujících dnů bude toho jména poslední. Za týden touhle dobou bych měl být tuším v Austrálii, nebo už dál. Musel bych se podívat a to se mi zrovna nechce. Doufám, že všechno poběží jako doposud. Pak se budu velice těžko loučit.
Za chvíli vyrazím do školičky. Už se těším.
(pro zatím všechno) 
Těšil jsem se oprávněně. Dnešní den je pro mne totiž poslední v novozélandských školách. Neuvědomil jsem si, že jsou Velikonoce a tady mají volno i na Velký pátek.
Bylo to moc hezké a opravdu dojemné. Na konci vyučování jsme se jako obvykle fotili s třídou. Pak ti, kteří tento týden definitivně odcházeli (z různých tříd), měli řeč před celým auditoriem. Byli jsme čtyři. Já jsem (jako obvykle) zahajoval.
Byl jsem opravdu pěkně naměkko. Z toho pobytu ve škole. Z těch mladých lidí z celého světa, kteří mi dali pocit jako bych byl znovu mladý a jeden z nich. Z těch vstřícných, otevřených učitelů. Z těch fajn lidí co jsem tady prozatím potkával a samozřejmě z celé té neskutečně krásné země!!!
Byl jsem rozhodnut tam říci pár slov, poděkovat Marion a ostatním učitelům a rozloučit se s mládím. Lidičky, ale to nešlo. Když je člověk plný všeho toho nadšení, pramenící opravdu z duše, to pár slovy snad ani nejde vyslovit.
Prostě jsem si jednu chvíli říkal, "Alois brzdi, ať už nejsi pro smích".
Asi jsem nebyl. Ta Marion normálka vstala a začal se se mnou objímat. To fakt bylo na slzy....
Potleskem jsme byli odměněni všichni čtyři. Už něco pamatuju a mohl bych to brát jako nutnou pozornost, ale já jsem si to užíval jak prosťáček.
Ještě se loučila zástupkyně ředitele, odcházela do důchodu. Takže se to protáhlo. Mně to tedy vůbec nevadilo. Stále jsem nějak nemohl pochopit, že už je konec.
Pak jsem dostal "vízo" a chvíli tam tak nerozhodně postával. Když už většina odešla,  šel jsem odevzdat učebnici.
Povídal jsem si při tom s moc sympatickou holčinou, která tam dělala něco jako recepční, nebo prostě holku pro všechno. Každé ráno cestou do třídy, jsem zaťukal na sklo a zamával jí.
Najednou stál vedle mě ředitel. "Moc hezká řeč. Všichni vám za ní děkujeme".
Vůbec nic to se mnou nedělalo, nějak jsem to stále nepobíral.
Pak přišel nový zástupce a znovu stejné téma. To už jsem trochu roztál. Tak jsme se začali bavit o mém odjezdu.
A konečně, když už jsem byl fakt na odchodu, s batůžkem přes rameno, vidím Marion, jak jde na oběd. Vystartoval jsem za ní a ona mi řekla prakticky to samé.
Znovu jsem jí poděkoval. Popřáli jsme si mnoho štěstí do života a rozloučili se. Nejspíš jí už nikdy neuvidím, ale to se týká většiny z těch lidí tady.
Někteří ti mladí si na mě brali kontakt, ale že bychom se ještě někdy viděli, o tom si iluze nedělám.
Tak jsem skončil své jazykové kurzy na Novém Zélandu......

Teď sedím doma a hned zatepla jsem si to s náležitou pýchou zapsal. Kdybych to psal večer, byl bych asi skromnější.
Ale nakonec. Proč sám sebe nepoplácat po ramenou, že! 

Já vlastně ani nevím kdy budu odjíždět. Přibyl mi den volna.
Teď ještě letím nakoupit nějaké pozornosti. Skočím si taky do obchodu s jídlem, mám hlad jako vlk.

Ten mohl být úžasný, ale nebyl.
Moc jsem si chtěl koupit mapy Zélandu. Nakonec jsem je sehnal v jednom obchodě. Moc pěkné laminované. Hnedle dvě v jednom balení. Jedna je novozélandská a druhá celý svět. No paráda. Akorát mi stále vrtalo hlavou jak je dopravím domů když se mi nevejdou do tašky. Byly svinuté v takovém kartonovém obalu. Tak jsem si usmyslel, že je natočím na nějakou násadu od koštěte, zabalím do folie a přidělám k tašce. To by snad mohlo projít a nemuselo by se to poškodit. 
No jo, ale kde koupit násadu na koště a lepicí pásku. V informacích pro turisty mě poslali do nákupního centra deset kiláků za městem. Úžasný pro dřevěnou tyčku najedu 20 km. Když já ty mapy chci mít doma!
Obchod pro kutily (Dý Aj Waj - DIY - Do It Yourself), jsem našel bez problémů. Koupil násadu, pásku a přikoupil ještě plastovou krabičku na dárky. Když už jsem sem jel, tak přece né, jen pro dvě věci.
Hodil jsem to do auta a ještě šel nakoupit do potravin.
"Koupím láhev vína domácím. Jsou fajn. Nějakou pozornost si zaslouží", říkám si.
Jak jsem tam vlezl, hned jsem si nakoupil na cestu zpět.
"Nešetři Álois, na cestě budeš pět dnů, tak abys byl při síle". Čokoládičky, sušenky, jablíčka, banány. No promenádoval jsem se tam tak dlouho, že jsem najednou zjistil, že přijdu pozdě na večeři doma. Navíc fronty u pokladen. 
Konečně u auta. Ve spěchu to tam nahážu a uháním. Po večeři jsem chtěl ještě jít někam do ulic a u pivka dopisovat deníček, takže jsem měl o důvod víc spěchat.
Doma klídek. Sue byla ještě někde venku, asi v práci. Večeři připravoval Frank.
Vzal jsem flašku a dávám mu ji, "to máte ode mne na rozloučenou".
Evidentně z toho měl radost.
Já jsem měl radost, že on má radost.
Najedl jsem se sám, Frank čekal na Sue.
Po večeři jsem vzal tu koupenou krabičku a začal tam skládat dárky.
"Hlavně, aby se nepomačkal ten plyšový kiwi pro Terezku", přemýšlím.
Jo, hotovo. Vezmu notebook. U pivka, pěkně na čerstvém vzduchu, přeci budu dopisovat deníček. Chci ho dát do baťůžku. No jo, hergot, ale kde je ten baťůžek?.
"Jasně, nechal jsem ho v autě. Dyk jsem měl plný ruce jiných věcí. Násada, láhev pro domácí, taky cestovní taška, co jsem měl v autě", klídek Alois.
Tak jsem vzal jen ten notebook a jdu s ním k autu.
"To je divný, kde je ten baťoh?" Stále si absolutně nepřipouštím, že by mi moh´chybět. To už se mi do baráčku tak nějak hůře našlapovalo.
Sue už byla doma.
"Nějak postrádám baťoh", říkám jim a tvářím se, jako že o nic nejde. Že jsem prostě tak blbý, a opět nevím kam jsem ho pohodil.
Uvnitř, ale dobře vím, že pěkný průšvih právě začíná bobtnat do obludných podob!
Sedl  jsem do auta a znovu jel do nákupního centra.
Cestou jsem měl dost času si upřesňovat, kde jsem ho mohl nechat. Ale ať jsem přemýšlel, jak to šlo, zjišťoval jsem, že jsem ho nikde nepostrádal. Takže mi vyšlo, že jsem ho asi odložil nejspíš potravinách, když jsem docela velký nákup dával do těch jejich věčných plastových pytlíků.
U pokladny nebyl. Ani pultu zákazníků nic nevěděli. Aspoň si s předstíranou účastí napsali moje číslo, že když najdou, dají vědět. To určitě!
Letěl jsem tedy do toho DIY. Tam už, ale bylo zavřeno!
Mrknu na otvíračku, kdybych to vzal obráceně, tak jsem to ještě stihnul.
Bylo mi na nic, na nic, na nic!
"Ty vole, jak poletíš domů bez pasu? Už tak to máš naplánovaný pomalu na minuty. Jak tohle chceš stihnout? Kdy ti teď kdo přes velikonoce vystaví nový pas, když hned druhý den po svátcích máš odlétat? A kde je tady vůbec České zastoupení?", těch otázek bylo najednou nějak privela.
To už začala plašit i Sue a začala volat policajty. Naštěstí se nedovolala.
Mnohokrát v životě už jsem si ověřil, že když šlo opravdu do tuhého, nějak záhadně jsem se uklidnil a začal racionálně uvažovat.
Do dopisování deníčku se mi vůbec nechtělo, ale jinak jsem si řekl, že doopravdy začnu plašit až jestli se neodbouchám do toho DIY, Nebo jestli se dobouchám a má batožina tam nebude.
Ani jsem si nečistil zuby, vlezl do postele a pustil televizi. O hlubokém spánku jsem si nedělal iluze......