Pátek 4 (3.4.) - Velký pátek

Dnes je velký pátek. Tady se oficiálně nepracuje. Restaurace a hospody mají samozřejmě otevřeno, jako všude na světě. Naštěstí mají otevřeno supermarkety a vetší nákupní centra, třeba ty s vybavením pro dílny, jak se říká v anglicky mluvící části světa - DIY. Znovu říkám naštěstí, jinak nevím jak bych letěl domu.

Jediný kdo je v tuto chvíli informován je Alenka. Ostatnímu světu jsem potvrzení své blbosti neměl odvahu sdělit. Prostě asi 15 hodin nebylo vůbec jisté, jestli se z Nového Zélandu odpoutám.

Spal jsem opravdu špatně. Představa, že mi chybí pas a já prakticky nemám čas jak to vyřešit do odletu, protože jsou Velikonoce a první pracovní den je úterý a já bych měl odlétat ve středu, mi nedala spát. Vůbec jsem neměl náladu psát deník. Byl jsem opravdu sám sebou znechucen. Už před odletem jsem s nějakou podobnou eventualitou počítal. Je to bolestné, když má člověk permanentní strach, co kde zapomene. Snažím se kontrolovat, ale není to nic platné.

Přestože Sue tvrdila, že je vyloučené, aby v tom obchodě měli otevřeno, vyrazil jsem tam. Když jsem tam ve čtvrtek neúspěšně obcházel, měli tam napsáno: Trading hours 9.00 - ??. A bylo to tak. Velice, velice nejistě jsem se k obchodu blížil. Nikoho jsem uvnitř neviděl. Nějaký chlapík, tam ale zabočil a normálka vstoupil. To bylo první dobré znamení.
Pak jsem tam vstoupil já a s podlamujícími se koleny oslovím prodavačku.
"Včera jsem tu nakupoval a možná jsem tu zapomněl batoh." Přestože jsem si moc přál, aby tam byl, vůbec jsem nevěřil v nějakou naděnou odpověď.
"A jakou měl barvu?" Povídá ta mladá holčina. To mě poněkud naplňovalo nadějí.
"Byl černý se znakem hp", a když jsem viděl, že tak jako zabírá, tak dodávám, "no a uvnitř je foťák a hlavně můj pas".
Byl jsem plný očekávání, ale stále jsem tomu nějak nemohl uvěřit.
Ale to už volala na kolegu a kulantně mu sdělovala, že ten blb co tu včera nechal batoh se už dostavil.
Těm prodavačům, kteří hlídali důkazní materiál mé nekonečné hlouposti jsem za to chtěl koupit flašku vína, ale neuspěl jsem. Dneska tady alkohol i v tak ušlechtilé podobě, jako je vyhlášený novozélandský mok, nekoupíte.  

Teď se balím. Je krásný den a nechci ztrácet čas. Vyrazím ještě dnes. Z toho taky vyplývá, že už se nebudu zdržovat plánovaným dokupováním pozorností a dopisováním minulých dnů. Zítra chci dojet do bodu, ze kterého bych mohl absolvovat, dejme tomu půldenní výlet do hor.
Jak to vypadá svůj deník budu doplňovat až doma. Každopádně ho doplnit hodlám. Chci mít písemnou připomínku toho, co jsem tady prožil:

Můj milý deníčku prozatím se s Tebou loučím

Z Queenstownu jsem vyjel krátce po čtvrté. Zdržel jsem se  protože jsem  nakonec nakupovat vyrazil. Musel jsem se s tím baťůžkem pomazlit. Stále jsem nevěřil, že ho skutečně mám frajersky zavěšený na jednom rameni.

Když jsem se konečně vrátil k Sue a Frankovi upřímně jsem ji děkoval za mnohé. V tu chvíli asi nejvíc za účast, kterou mi oba projevovali, když jsem propadal beznaději. Ještě jsem si je vyfotil.
Když jsem odcházel, ta dobrá Sue mi dala velký černý plastový pytel, ve kterém byla  prošívaná deka a polštář, aby mi v autě nebyla zima. Tím mi opravdu vytrhla trn z paty. Že mi bude zima, z toho jsem měl docela obavy. Koupil jsem si sice takovou mikinu, no nic moc, ale bral jsem to jako poslední záchranu. Myslím, drkotání zubů, by v ideálním případě oddálila o 10 minut.
Tu deku jsem, tak nějak po českém způsobu, chtěl zaplatit. Z kešeně jsem tahal 20 ďolíků, a když řekla něco v tom smyslu, že to vůbec není nutné, bez váhání jsem je zasunul zpátky. Přece jí to nebudu nutit! Mám vychování, ne!
Mám jejich adresu. Stále v sobě živím představu, jak k tomu v Aucklandu přibalím láhev vína a pošlu jim to do Quenstownu. Dufám, že na to budu mít čas.