Nedělní výlet do městečka



Tak už je to tady, chtěl jsem si průběžně psát poznámky, ale už jsem se k tomu dva dny nedostal. Prostě: "Starýho psa novým kouskům nenaučíš". Musím to napsat nadvakrát. Už bych to nestihl. Před chviličkou jsem si při laborování s klávesnicí toho technického zázraku smazal celou svou ranní produkci. Taky klasika. Takže znovu...

Že jsem do Aucklandu dorazil o den dřív je docela fajn. Aspoň jsem si v klidu mohl najít svou školičku. Slovy klasika jsem si vzal příklad sám ze sebe a inspiroval se svými oblíbenými túrami po Praze mezi jednotlivými pitkami za dob mého náročného studia na ČVUT.

Nevěděl jsem jak se obléci. bylo větrno a poprchávalo. Heather mi půjčila paraple a když jsem se jí ptal jestli si mám vzít bundu, neb u nás je kolem nuly. Jen se otřásla zimou a dál se věnovala luxování svého mercedesu (nechápu). 

Neměl jsem navigaci, ale ani mapku a tak jsem vytáhl holuba a spoléhal se na jeho příslovečné navigační schopnosti. Po čase jsem ho znechuceně odhodil. Nechápu proč by zrovna holub měl mít nějaký extraordinérní orientační smysl. Nevím jestli je to dobře, ale já to tak celý život dělám. Prostě na túru vyrážím z míst, která už nějak blíže znám. A tak jsem se vydal na místo, kde mě den předtím vyhodil autobusák. Dál už totiž nejel. Byly tam takové malé krámky a v jednom jsem si u mladé asiatské prodavačky kupil mapu a vzal si leták s autobusovými linkami, ve kterém byla mapka taky. Za plentou jsem slyšel dětské žvatlání a tak jsem se s prodavačkou dal do řeči. Byla moc příjemná.

A tak jsem se s mapkou v ruce vydal na cestu. Za chvíli jsem opět minul náš dům. Tím nechci naznačit, že bych nějak bloudil. Prostě to v mém životě tak chodí. Řídil jsem se hlavně mapkou v tom letáku byl mnohem užitečnější než ta drahá mapa. Ztratil jsem ji asi za tři hodiny na lavičce v parku. Mám odsud fotografii jak ji držím mezi koleny. Pravděpodobně jsem uklízel foťák. Ještě, že to nedopadlo obráceně. Ten leták mi pak ale hodně chyběl. Zvláště v noci, když jsem docela pozdě sháněl spojení zpátky domů.

Ale dopadlo to nakonec dobře. Udělal jsem spoustu krásných fotografii, prohlédl si podvečerní a noční centrum městečka, našel svou školičku a popovídal si při tom všem se spoustou zajímavých lidí  Cestou jsem objevil restauraci s názvem "Prague", chtěl jsem si tam dát naše pivo, ale neměli ho. Tak jsem to nechal na servírce, doporučila nějaké novozélandské. Dal jsem si jenom malé. Bylo vynikající, stálo však 9 NZD, což je nějakých 170 Kč. Takže mělo navíc i zvláštní hořkou chuť.

Auckland má něco přes milion obyvatel, což je tedy více čtvrtina všech obyvatel Nového Zélandu. Město je to moc pěkné  a centrum je opravdu výstavní, ale jinak je to neuvěřitelně rozlehlé místo, takže jsem do postele uléhal utahaný a ospalý jako kotě, a to mě čekal první den v nové školičce a já byl tak nepřipraven! Čekal mě vstupní test a já jsem tady chtěl dobře reprezentovat svou polorozpadlou rodinu, naší zapomenutou obec, svou hrdou vlast a vlastně celou Evropskou unii. Takže jsem do postele lezl nejen utahaný, ale také plný panického očekávání z věcí příštích....


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat my a to pro možnost vám odpovědět. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů.
desna_foot