Úterý, středa a čtvrtek

Rozhodl jsem zapsat dva dny najednou, jinak bych se asi s časem nesrovnal. Zní to možná neuvěřitelně, ale já tady mám snad ještě méně času než doma. Tohle teď píšu ve školičce místo oběda. Vedle zlepšení angličtiny, tak ještě shodím. Prostě dvě mouchy jednou ranou.
Vlastně tři, ještě ušetřím.

V té naší skupině je myslím 15 lidí. Že jsem nejstarší s tím jsem počítal, zajímavé je spíš to obsazení. Španěl (on hrdě zdůrazňuje Katalánec), Japonci, Brazilci, Švýcar, Kolumbijci, Slovenka, Chilanka, no a konečně Čech (to jsem prosím já). Samí mladí, kteří vědí proč jsou tady. Nevím kdo jednou bude tyhle poznámky číst, a tak se nechci nikoho dotknout, ale když si vzpomenu na většinu mladých v Dešné a hlavně na svou rodinu, tak mě přepadá veliký smutek.

Mé obavy z toho plánovaného přesunu do Queenstown, tedy na druhý konec Jižního ostrova, postupně narůstají. Když si uvědomím co musím vyřešit a jak se to pomalu čistí, tak jdou na mě mrákoty. Co je třeba.

1. Vyřídit si trajekt. To není jako když člověk přijede k převozu na Lipně a počká až se prám uvolní. Je třeba to objednat několik dnů, spíše týdnů dopředu. Stojí to tam a zpátky okolo 400 $. No paráda, radši to nebudu ani přepočítávat.
2. Jenomže ta kancelář není tady v Aucklandu, ale ve Welingtonu. Takže platit přes internet.
3. Jenomže to nejde z účtu na účet. Ale internetem z karty na účet
4. Jenomže po tom pokusu vybrat mi účty někde z Ameriky (dodatečně děkuji KB, že to neprovedla), jsem zablokoval internetové platby ze všech karet, takže:
5. Přes internet odblokovat platby v KB. To jsem pokusil provést včera (tedy někdy ve čtvrtek kolem 02:00, místního času)
6. Jenomže, tady je to internetové spojení doslova katastrofální. Navíc já mám pocit, že paní domácí má pocit, že ji s těmi dvěma spolunocležníky vysajeme účet surfováním  po internetu. Dal jsem jí 20$, tvář se kupodivu poněkud rozjasnila. Ale zdá se, že ten internet jde ještě pomaleji než kdykoli jindy. Prostě během transakcí s KB to třeba 3x spadne, no zábava. Tak se mi povedlo poslat do komerčky, žádost o změnu z ničeho na nic. To jsem zjistil před hodinou (tady je teď pátek půl čtvrté ráno). Takže další pokus.
7. Když se tím pomalým internetem prokoušu na stránky přepravní společnosti s hrůzou zjišťuji, že už pomalu není volno, a že ceny postupně narůstají podle záhadné křivky (něco mezi parabolu a exponenciálou, spíš to druhé).
8. Takže další pokus do KB, teď už jsem pro jistotu zkusil hnedle dvě karty.
9. Teď budu čekat nějakých dalších 20 hodin. Kdy to ta komerčka provede.
10. Už dopředu mě omývají, že až v KB ten jejich software uvidí platbu z NZ, zablokují to podle stejného kritéria, jako tenkrát z té Ameriky. Tak to bychom měli trajekt.
11. Následuje pronájem auta. Byl jsem se zeptat ve dvou společnostech. V té jedné mi řekli, jo na 20 dnů kolem 1000$. Není to málo, ale zvládnu to. Zašel jsem do druhé. Tam to bylo levnější. Ale, když jsem jim naznačil, že se chci prakticky během víkendu přesunout z Aucklandu na druhý konec NZ, do Queenstown, řekli mi, že jsem blázen. To vím i bez nich, ale přinutilo mě to víc přemýšlet.
12. Takže jsem požádal ve škole o skončení o den dříve. Prostě předpokládám, že na cestu se vydám už ve čtvrtek. To už není ani týden. V té škole jsem nečekal, žádné problémy, ale oni mi řekli, že mi dají vědět mailem. Nechápu proč. Ňák si asi neuvědomují, že mi za rok bude 60. Ale to snad zvládnu. V nejhorším uteču jako malý kluk, aspoň omládnu...
13. Jo teď si uvědomuju, že mi ještě z agentury neposlali, ke komu do Queenstown mám vlastně jet. Po zkušenostech s pobytem tady se to v ideálním případě dozvím na trajektu...

Jinak je to tady ovšem neskutečná paráda. Po školičce nahodím, jako ostatní študáci, baťůžek na záda a vyrazím do městečka. Včera jsem si cestou povídal s jedním z těch Brazilců. Říkal jsem mu, že si jdu koupit NZ SIM kartu, protože datový roaming z O2 nefunguje (jo, pokusy o vyřešení s O2 mi sebraly taky spoustu času). Tak mi to schválil a poslal mě do Vodafone. Kartu už mám a funguje bezvadně, jenom mám strach, co bude následovat, až ztratím tu českou. Ale o to teď nejde. Jde o ten přenádherný pocit z toho študáckýho života.  Lidičky, já bych tak rád znovu chodil do školy. Tedy na nějakou skutečnou náročnou univerzitu, ne s nudícími se bábami na univerzitu třetího věku. Prostě opravdu študovat s mladými. No co budu povídat, já bych zařezával! Ale stejně, ač starostí mám jinak dost, mně je tak fajn! Já si fakt připadám tak 25....

Jo, tak dodatečně jsem přidal ještě čtvrtek, protože prostě nestíhám (je 6 ráno) a stále něco dělám. Připojuji první fotografii. Snímek z naší "párty". Byla to rozlučka s Jamesem, ten vepředu v košili. Byl to neskutečný sympaťák. Měl nás ne odpolední vyučování. To v pátek není a tak jsme se loučili o den dříve. Většinu z nás přesunuli do vyšší úrovně, čili do té 6. Na rozdíl od mých předchozích zjištění je těch úrovní pouze 7. To co jsem původně považoval za nejvyšší (YL), je naopak nejnižší a znamená "young learners" a jsou to povětšinou neskutečně protivní čeští frockové. Nevím kde se tady vzali, ale je jich tady celá banda. Hned je lze odlišit od "zbytku světa". Až mě přejde stud, třeba o nich něco napíšu.

 Nechci končit pesimisticky, já myslím, že ke zlepšení nálady stačí podívat se na tu fotku. Já tam pochopitelně nejsem, protože jsem to fotil. V opačném případě by ten umělecký dojem nebyl tak optimistický.

To je všechno lidičky