Neděle 2 (15.3.) - první pokus o jízdu autem na Novém Zélandu



Za chviličku vyrazím. Tedy, že bych nepociťoval nervozitu, to určitě neplatí. Možná by bylo dobré dát si něco na kuráž. To se tady ale nesmí stejně jako v mé otčině. kdybych se toho 10.4. nevrátil, tak buď ležím v nemocnici nebo sedím ve vězení.

No tak první pokus mám za sebou. Dorazil jsem domu na Terry Street, ale, že bych z toho měl nějaký dobrý pocit to vůbec ne. Jednak se tady jezdí po druhé straně, s těmito potížemi jsem počítal. Další má komplikace je, že to autíčko, co mi půjčili, má automatickou převodovku. Mohlo by se říci, že to tak je lepší, ale pokud je člověk před křižovatkou nebo obecně před zastavením zvyklý vymáčknout spojku, tak to je docela zábava. Na brzdu každý šlape opatrně, ale na spojku prostě dupneme (tedy když ji vymačkáváme). Tady jsou pouze dva pedály, takže levou nohu člověk vůbec nepotřebuje. Tedy v autě, tam by ji fakt bylo lepší nemít.

Najíždím do křižovatky. No a když jsem v ní a potřebuju zastavit, tak přeci automaticky zmáčknu spojku. To jsem taky udělal, jenomže pedál spojky tam není. Nic by se nestalo, kdyby člověk prošlápl do prázdna. Jenomže on ten brzdový pedál je tak široký, že se na něj tou levou nohou pěkně zostra dupne. Kdyby se člověk jen praštil o přední sklo, no tak v pořádku. Lépe si některé věci uvědomuje. Avšak auta jedou taky za mnou, a to je velký problém. No za chviličku vyrazím na další pokus.

Další blbý pocit mám z toho, že po mně v té půjčovně chtěli kreditní karty. Údajně proto, aby si v případě havárie mohli rovnou strhnout tu spoluúčast. No jo, ale ten lehce přitloustlý floutek si opíše všechno, včetně toho bezpečnostního kódu zezadu. Takže podle mě mu to bohatě stačí, aby si v nějakém internetovém obchodě udělal takový slušnější domácí nákup z mých karet. Zvlášť, když jsem si tak pracně povolil internetové platby. Docela mi to vrtá hlavou. Večer to asi znovu zablokuju. Doufám, že to bude mít ještě nějaký význam. 

Jinak jsem cestou tam zažil oslavy Irů. Jsou prostě úžasní, zvláště ti černí a šikmoocí. Ale bylo to opravdu perfiš. Snažil jsem se to natočit, což byl náramný tělocvik. Nejméně čtvrt hodiny jsem držel, ten docela těžký foťák nad hlavami přihlížejících davů. Ještě teď necítím ramena. Tím pádem, ale nemám žádné fotky, které bych mohl přiložit. No ještě to zkontroluju.

Takže jsem našel. Ale ta nahrávka vypadá taky slušně, i když jsem si připadal jako na mučidlech a musely se mi hrozně třást ruce.

Tak za chvíli vyrazím. Nejdřív musím ale požádat další z nespočetného množství kamarádek paní domácí, aby mě pustila. Její auto totiž stojí na příjezdové cestě za mým. Už se těším jak pro ně připravím drobnou grotesku, při vyjíždění.

Tak jsem opět (a opět kupodivu) dorazil. Ty problémky se spojkou jsem zase zopakoval. Naštěstí za mnou zrovna nikdo nebyl. Přesto na mě kolegové řidiči občas radostně troubili. Odhaduju, že je tak nějak napadlo, že jsem z Dešné.
Dojel jsem do Manakua, což je předměstí asi 25km od domu. Tam jsem si zašel do skutečně rozlehlého nákupního centra a relaxoval jsem pokukováním po jednotlivých obchůdcích. Náhle mi skanula slza. Zprvu jsem vůbec nechápal proč. Spíše jsem si to spojoval s mým řidičským výkonem. Pak jsem si uvědomil, že zapracoval podprahový signál. Ó ano, mé oko letmo zavadilo o kousek domoviny. V regále bylo české sklo. Ještě teď se celý chvěju dojetím. Teda do hospody bych si ho nekoupil. Těžké bylo jako ta příslovečná sviňa. Aspoň svět vidí, že děláme fortelné věci.

No nechme toho, však on humor přejde. Jsem zvědav jak s tím autem dorazím zítra do centra, až bude ta správná ranní špička.....!!!!!!

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat za účelem odpovědi. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů
desna_foot