Pondělí 2 (16.3.) - vrácení auta, nová třída, návštěva Waiheke



Za chvíli vyrazím. Vstával jsem kolem čtvrté, z postele mě vyhnalo nejspíš očekávání věcí příštích. Zkontroloval jsem si trasu. Napsal zprávu Alence a přehodil simky v telefonu. Lehká rozcvička, sprcha a vzhůru do městečka. Vlastně spíš dolů do městečka. Tak jdu na to.

Tak už jsem ve škole. Cesta trvala velmi dlouho, ale myslím, že jízda byla opravdu poučná. Jel jsem skutečně v té největší dopravní špičce, takže jsem do školy dorazil o více než půlhodiny pozdě. Aspoň mám čas vyřídit si některé školní věci. Znovu jsem je upozornil, že hodlám odjet už ve čtvrtek. Taky jsem si chtěl připlatit dvě odpolední vyučování. Na dnešek a na zítra. Ve středu odpoledne se chci připravit na cestu no a ve čtvrtek  po dopoledním vyučování směr Queenstown. Ale chtěli zaplatit celý týden. Já je docela chápu, ale protože se prakticky jedná pouze o dnešek a zítřek, rozhodl jsem se odmítnout.

Ta ranní jízda to byl skutečně zážitek. Byl jsem přesvědčený, že ta auta půjčují s plnou nádrží, tak jsem se o to vůbec nestaral. Asi po půlhodině dnešní jízdy mi začalo vrtat hlavou, jak je to vlastně s PHM, a to už jsem včera najezdil přes 100km. Nasadil jsem brýle a z hrůzou zjistil, že rafička je hluboko za "Empty" a vedle svítí takové žluté světýlko. Snažil jsem si uvědomit jak dlouho už na mě mrká, ale já měl přece od začátku jiné problémy než se zabývat PHM. Naštěstí se objevila pumpa. Zastavil jsem u stojanu, už skoro jako starý profík. No jo, ale jak se otevírá nádrž. Prohlašuji, že jsem tam okolo autíčka pobíhal dobře čtvrt hodiny. Pro jistotu jsem poodjel stranou, abych nepřekážel. No paráda. Pak jsem si uvědomil, že táta (dej mu Pán bůh věčnou slávu) měl taky mazdu a ta páčka byla vedle sedadla. Jo, byla tam. U stojanu byla taky zábava, ale ten Ind co byl u pokladny měl pro mě velké pochopení. Jistě to byl hinduista, ty prej jsou hodný.
No, ale hned jsem se cítil lépe. Snažil jsem se být pokorný a moc si o sobě nemyslet, ale velké problémy jsem cestou neměl. Snad kromě jednoho srandovního přejetí křižovatky na červenou. Chodci poměrně hbitě odskočili (však už jsem psal, že novozélanďané jsou dobří sportovci). Každopádně mě to přinutilo přemýšlet o vybavení Aucklandu kamerovým systémem. Zvlášť, když se mi to povedlo v samém srdci městečka na Queen Street. Třeba mi přijde pozdrav Do ČR. Tedy nemusím mít zase všechno.
Ty problémy s automatickou převodovkou jsem také vyřešil se šikovností celému českému národu vlastní. Levou nohu jsem zkroutil pod sedadlo po vzoru sedu mého čínského spolubydlícího. Po čase mě noha zdřevěněla, a to byl právě ten požadovaný stav. Nějaký rychlý pohyb směrem k neexistující spojce byl po pěti minutách naprosto vyloučený. Avšak! Ta cesta (necelých 20km) trvala více než půldruhé hoďky. Takže jsem očekával, že mi ten dobrák z půjčovny, poté co jsem dorazil zpátky, přistaví invalidní křeslo. Koukal na mě zděšeně když jsem v polokleku pajdal kolem pronajatého vozu, avšak nic tak pozorného ho nenapadlo. Řekl bych, že má české předky.
Cestou jsem byl tak oražený, že jsem vytáhl z baťůžku foťák a fotil za jízdy. Až budu mít čas, připojím ty fotky sem. Jenom moc prosím, aby to nebylo bráno jako samozřejmý pocit mé sebejistoty. Riskoval jsem život svůj i ostatních účastníků provozu pouze z dokumentárních důvodů.

Tyhle fotky jsem fotil z auta, prohlašuji, že to bylo tam, kde ten provoz nebyl až tak silný. I tak by to stačilo na slušnou (a zaslouženou) pokutu.

Po škole jsem vyrazil do autopůjčoven. Už jsem tak nějak měl vybráno, a tak to ani dlouho netrvalo. Auto jsem si objednal. Vybral jsem si to nejlevnější, jinak bych přeci urazil naši českou náturu. Doufám, že toho budu později litovat jako vždycky když jsem zvolil levnou věc. Ale co mám dělat, když je geneticky determinované.

Po krátkém bezcílném bloudění jsem dorazil k velkému dopravnímu centru městečka (Britomartu), a tam v duchu svých tradic učinil okamžité rozhodnutí. Dělávám to hrozně rád a snad to nezakřiknu, když prohlásím, že toho málokdy lituji (jestli vůbec kdy). Tentokrát to bylo stejné. Vyrazil jsem trajektem na  Waiheke. Na fajn lidi mívám štěstí, potkalo mě to i na loďce. Jeden bodrý a sympatický muž z party chlápků v mém věku, poté, co viděl jak se tam kolem dokola točím s foťákem, mi nabídl, že mě vyfotí. No proč si nezaznamenat vzpomínku. Byl opravdu fajn, vyprávěl mi nadšeně o NZ, o kousku ráje na zemi, o tom ostrově, který jsme míjeli a spoustu dalších zajímavostí. To snad ani nebylo tak překvapující. Je moc fajn když svou zemi milujeme a nestydíme se to dát najevo. Co mě docela fascinovalo, bylo, že když se měl zeptal v jaké části ČR žiju a já se mu to snažil vysvětlit, řekl: "Olomouc...? Ne ta je víc na východ". Prostě svou zemi miluje, ale žádný sebestředný blb to určitě nebyl. Celý život prohlašuju, že mám lidi rád. Když se mi něco podobného poštěstí je to zase o kousek víc.

Na tom ostrově jsem chodil pěšky a snažil se vyhnout asfaltkám pro auta. To se později ukázalo jako docela stresující. Samozřejmě jsem lehce zakufroval. Nevěděl jsem kdy jede poslední trajekt. O nic nešlo, přespat by se tam dalo i pod širákem, jenom jsem měl strach, aby třeba Heather neměla zbytečné obavy a nezačala nějak plašit. Jak jsem jí poznal, vyřešila by to po svém. Tentokrát  jsem měl opravdu štěstí, k trajektu jsem dorazil právě když se úplně setmělo. Právě odjížděl. Než jsem vstoupil na palubu, převedl jsem jednu ze svých standardních  produkcí - hledání čehokoli. Tentokrát to byla zpáteční jízdenka. Ta dobrá stevardka, když viděla, že se tam hodlám snad i svléknout, mě docela normálně pustila na palubu, aniž by viděla můj lístek. Byl jsem si jist, že ho mám (ten lístek), ostatně hledal jsem ho už při příjezdu na ostrov, a tak když jsem ho konečně našel, radostně jsem ho běžel ukázat stevardce. Hledání lístku tak vystřídalo hledání stevardky. Koukala na mě jako na blba, když jsem ji konečně našel a s úsměvem idiota na ní mával tím nalezeným lístkem. 

Na tom ostrově jsem si také zaplaval. Když jsem slyšel docela slušné práskání vln a viděl to krásné moře (test pro případné čtenáře, který oceán to vlastně je?), tak jsem si řekl, že si tam musím zaplavat. No jo, ale trochu obavy jsem měl. Do báglu, ve které už jsem měl pas, mezinárodní řidičský průkaz, notebook, flašku vína pro Heather a další cestovní nezbytnosti, jsem postupně přidal své hodinky (Tissoty, na které jsem tak pyšný), peněženku s hotovostí a všemi kartami, foťák a telefon. Plavky jsem sebou neměl a tak jsem tam skočil jen v boxerkách, které mi okamžitě sjely až k patám, což poté předváděly, při každé větší vlně. Plavání mám moc rád a nahodil jsem standardního kraula, takže jsem se dostal docela daleko. Když jsem plaval zpátky a stále nemohl rekognoskovat místo kde jsem opustil své věci, přepadala mě myšlenka, že pokud ten bágl rychle neuvidím, můžu to znova otočit a plavat směr Hamburk. Naštěstí tam byl. Radostně jsem k němu běžel, vytáhl foťák a přinutil, jednu dámu, která tam venčila psa, aby mě u toho moře  vyfotila. Když tak učinila řekla "najs", tedy něco jako dobrý. Tak jsem pln očekávání pohlédl na její dílo. Nejradši bych ji hodil do vln i s tím čoklem. Takhle, že vypadám. No jasně ona mi zapomněla připomenout, že mám vypnout prsa břicho zastrčit (docela normálka si to teď notuju s Františkem Filipovským). Ale vůbec neváhám a svůj rachitický hrudník, vybavený záchrannou pneumatikou, tu hrdě vystavím.

Domů jsem přijel docela pozdě, ale osazenstvo bylo ještě kompletně vzhůru. Tak jsem Heather věnoval tu láhev. Docela zajímavé bylo, že když jsem druhý den ráno otevřel ledničku, láhev tam byla, ale téměř vypitá. Teda jak to ta Heather stihla, to by mě docela zajímalo.

Udělal jsem spoustu zajímavých fotek. Pár jich sem umístím. 

 

                                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                

                                

            

 

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat my a to pro možnost vám odpovědět. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů.
desna_foot