Pátek 2 (20.3.) - na cestách. Waikanae, Welligton, Picton, odpočivadlo za Pictonem



Jsou čtyři hodiny ráno a já stojím ve městečku Waikanae. Před chvílí jsem mluvil s Ájou. Hodinu mi trvalo než jsem navázal spojení. Neměla puštěný počítač. Volal jsem tedy sice přes Skype, ale na telefon do hospody. No a k tomu proběhlo mnoho operací, spočívajících hlavně v přehazování telefonních karet. Jejichž výsledkem bylo nejen spojení, ale také česká SIMka zapadlá někde v čalounění auta. Představa jak vyndávám sedadla a možná i rozebírám tunel s ruční brzdou rázem zahnala nějaké srandovní pálení očí a pocity ospalosti.

Dorazil jsem sem někdy kolem 11 večer. Už jsem začínal mít strach z mikrospánku. Po té, prakticky probdělé, předešlé noci, se mi chtělo spát hned jak jsem vyrazil, a tak jsem tady zastavil a prospal se na sedadle. Střídavě mě budil chlad a smrad z puštěného motoru, kterým jsem si občas přitápěl, ale cítím se skutečně mnohem lépe. Takže až si tady odskočím do křoví, vyrazím směr Wellington. Zbývá asi 60 km. To ještě světlo nebude. V rádiu krásně hrají, docela se těším na jízdu. Nejdřív, ale trochu zalít místní veřejnou zeleň, doufám, že mi za to někdo nedá přes hubu.
Tahle fotka už je z ranního příjezdu do Wellingtonu

Je půl jedné a stojím ve Wellingtonu v přístavu. Auta pěkně seřazená v pětistupu. Pálí mě oči a jsem opravdu rád, že tu vůbec stojím. Zbytečné problémy mě asi budou provázet celý život, resp. jeho zbytek. Hned jak jsem znovu vyrazil ukázalo se, že to s tím nočním odpočinkem nebude až takové růžové. Ukrutně se mi chtělo spát už tak po pěti kilometrech. Do Wellingtonu jsem dorazil bez problémů, přístav našel bez potíží, a tak jsem zastavil na parkovišti na molu, sklopil sedadlo a usnul. Tuším že tak za půldruhé hoďky mě probudil chlad. Klíček zůstal v zapalování, tak po něm šáhnu  chci nastartovat a přitopit si, otočím a ono nic! "No jo to tam musí být parkovací pozice té přiblblé automatické převodovky", pomyslel jsem si. Tak to tam přesunu a rychle startuju, dyk je zima jako sviňa. No jo, ale ono zase nic. A to už se pomalu začínal dostavovat defekační reflex. Jasně, já přijel prakticky polomrtvý, a že bych se zabýval nějakými světly, to mě opravdu nenapadlo. Druhá věc je, že, jak se znám, tak bych je nechal zapnuté i kdybych byl položivý. Ona to nebyla jen světla, rádiem jsem se taky nezabýval. Teď si uvědomuju, že se ztlumovalo tak nějak automaticky. Říkám si, "Alois klid, skoč si na záchod, tím zmoudříš a mezitím se ta baterka vzpamatuje". Nevzpamatovala. No to bylo nádherné pomyšlení. Těch řešení mě napadalo samozřejmě několik, ale když já jsem chtěl vyrazit do městečka.  Nejdřív jsem chtěl jít na policii. Jsem Čech, takže, když mě policajti zastaví - "co zase votravujou", když jsem v potížích - "ať se staraj". Měli štěstí, že jsem se na tu jejich vachcimru nemohl dobouchat. Šel jsem tedy k nedaleké benzince a tam potkal anděla v podobě postaršího, kníratého sympaťáka, který se tam zabýval takovou činností jako mytí oken, čerpaní PHM pro dámy, obsluhou myčky a mnoha dalšími nezbytnostmi, k nimž mu vzápětí přibyla další. Povídám mu, "pane, nevíte, kde bych tady koupil autobaterku, nebo kde je tady nějaká dílna na auta".  Anglicky jsem mu vysvětlil co jsem to za  kus českého vola a požádal ho o pomoc. A on  s absolutním klidem, "na co baterku, tady někomu řekneme, já ti půjčím kabely a auto naskočí hned, uvidíš". A hned tam  začal nějakého bílého límečka otravovat, aby se mnou zajel na molo. Zvláštní bylo, že mě vůbec nepřekvapovalo, že to nemůže vyjít, zato on byl opravdu konsternován.
No nic, tak zaběhl do pokladny, vzal startovací kabely a půjčil mi je se slovy, že jsem zaznamenán kamerou, tak abych mu je koukal vrátit, až to vyřeším.
Velké iluze jsem si nedělal, vzal kabely a vydal se na molo. Tam tak koukám, jak  to  moje auto stojí pěkně v řadě ostatních, čumákem proti zdi, takže v ideálním případě by mi mohli pomoci jen ti co stáli z boku vedle mne. To bych tam možná čekal ještě teď. Auto jsem tady začal z té řady vytlačovat. Neuvěřitelné, odněkud přiběhl další oháknutý bílý límeček a pomohl mi ho vytlačit. Ono to bylo maličko proti kopci. Když už se chystal odejít, tak jsem v sobě našel odvahu a vysvětlil jsem mu, že tím ta jeho pomoc nekončí, že ještě potřebuju, aby přistavil tu svojí káru, která mimochodem stála docela daleko a pomocí těch kabelů pak nastartujeme to moje otlučené pronajaté vozidlo. To už trochu zaváhal. Ale pak se otočil a vydal se pro ten svůj bourák. Dobré bylo, že měl nějaký dlouhý čumák (ten vůz), takže jsme to museli postavit, úplně plech na plech. Vypadalo to, jako když se pojímají dvě vřetenušky někde na kytce (ty se k sobě ale tuším otáčejí zadečky).
No krásně to chytlo. Tak jsem prokládal slova díků, slovy omluvy a mával na něj pětidolarovkou, což u něj vyvolalo jen takový lehký shovívavý úsměv. Nicméně neopomněl mi zdůraznit, že velice spěchá. Však ono mu nic neuteče, že.....                                                             Přeparkováno po problémech s baterkou

Dojel jsem vrátit kabely a poděkoval chlápkovi. Docela mi vrtá hlavou co by jim byl platný můj rozježený, pobledlý ksicht v digitální podobě na nějakém záznamovém médiu, kdybych jim ty kabely nedonesl. To by se mi ale opravdu nemohlo přihodit. Autíčko jsem v rámci nabíjení ještě projel po městečku a pak se vydal na prohlídku. Udělal jsem docela hezké fotky a co nevidět jich sem pár dám.

  Ve středu města je všechno na "stojáka"

                 Kabelová dráha - tou jsem vyjel nad město

 

  Ve stanici kabelovky jsem se vyfotil
   proti zrcadlu                                        Budovy parlamentu se opravují

                                                                                                                                                          Nahlédl jsem do baptistického kostela


Tady je panorama města z horní stanice lanovky.

No a pak jsem se po těch ranních lapáliích nalodil na trajekt. Byla to docela slušně veliká lodička. Za chvíli už jsem pohodlně seděl v křesla za stolem v rozlehlé hale lodi a dopisoval resty. Kus cesty jsme pluli otevřeným mořem, pak loďka zajela do hlubokého fjordu Jižního ostrova. Byla to neskutečná nádhera. Z obou stran vystupovaly z modrého moře chvíli zelené, chvíli hnědé a někdy prostě jenom skalnaté hory. Vylezl jsem na horní palubu. Docela slušně foukalo, ale stálo to za to, snažil jsem se fotit. Ostatně člověka bez foťáku jsem tam nezahlédl. Tedy nevím jak kapitán. Neměl jsem pražádnou příležitost prohodit s ním pár slov. Očekával jsem, že mě vyhledá, ale on neposlal ani nikoho ze svých pobočníků. Nezdvořák jeden...!  ??..to je hrůza už se mi sem zase plete nějaký dvořák!

Loďka u mola                                                           autíčko v lodičce

 

 

 

    

 

 

              Pohled  na záď lodi z horní paluby
Na moři jsme nebyli sami                                         To v kouřící v pozadí není žádná impozantní
                                                                                  stavba hotelu, ale kotvící loďka, což je ve
                                                                                  finále vlastně totéž

                                                                                                                                     

Po opuštění trajektu jsem se vydal směr Christchurch. Byl jsem ale tak neskutečně ospalý, že jsem asi po 100 km odbočil na takové hezké odpočívadlo a chystal se spát. Už tam stály dva karavany. Udělal jsem pár fotek, odskočil si, upravil sedadla u spolujezdce a chystal se do provizorního pelechu.


Už od té doby co mi to auto půjčili, mi hrozně vadilo, že nefunguje dálkový ovladač u klíčků. Prostě to řešili tak, že vyndali klíček ze zapalování, ve dveřích řidiče zamkli všechno najednou centrálem, bouchli dveřmi a měli celé auto zavřeno. Bylo mi jasné, že v mém případě je to permanentní vstupenka do velkých problémů. Pořád jsem přemýšlel, jak je co nejvíce eliminovat a stále jsem s těmi dveřmi laboroval. Koupil jsem novou baterii, ale tou to nebylo.
Přestože jsem byl k smrti unaven neodpustil jsem si pokusy ani na tom odpočívadle. Stále jsem si říkal, "to jsou blbci, to by mě zajímalo až si ty dveře zamknu s klíčky uvnitř, co bude následovat?" A najednou mi nezbylo než prohlásit, "a je to tady".
Přístavní městečko Picton.                                    Klíček jsem viděl přes zavřené dveře ležet na sedadle, ale nemohl jsem se dostat k němu.
                                                                               A  mně se chtělo tak spát, byl jsem jenom lehce oblečený a byla mi docela zima.
Bylo mi to jedno. Vzal jsem ze shora za rám dveří a snažil se je odtáhnout. No pohnul jsem s nimi tak o cenťák. Tak jsem ulomil kus nějaké místní dřeviny, čímž vznikl klín a ten jsem postupně zasunoval do té mezery mezi střechou a dveřmi. Povedla si mi udělat asi dvoucentimetrová "fuka". Ono se to nezdá, ale japonská auta jsou poměrně pevná. Dál už to prostě nešlo.
Myslel jsem si, že v těch karavanech spí nějací "mlaďasové", protože na přívěsech měli kajaky, ale vylezl z nich pán o dost starší než já a dvě další dámy o dost starší než on. Pozorovali mě z okna, jak se tam na odpočívadle snažím zdemolovat poměrně zachovalý vůz. Tak přišli, že jako co se děje. Ani jsem to nemusel dlouze vysvětlovat. Nevím kde to vzal, ale ten chlapík najednou přišel s měděným drátem udělal na něm
háček a pod dohledem těch holek zkoušel nabrat ten klíček.
Několikrát se mi podlomila kolena. To když se ten klíček po marných pokusech zastavil na hraně sedadla. Kdyby spadl na podlahu, nezbyde než rozbít okno, nebo já nevím co. Neměl jsem sílu mu drát vytrhnout z ruky a pokračovat sám, ale byl jsem si jist, že on to nemůže zvládnout.
Naznal, že drát je moc silný. Tak odněkud přitáhl kombinačky a trochu ho upravil. Nakonec skutečně nabral ten klíček. Jenomže tou mezerou ho nešlo protáhnout. To už do mě vjel opravdu vztek. Vzal jsem za dveře oběma rukama, kolenem  se opřel o zbytek auta, ve dveřích tedy silně zapraskalo, ale mezírka se zvětšila právě tak, že ten machr ten klíček opravdu vyndal.

Poděkoval jsem jim a šel spát. Na víc jsem se nezmohl. Byl jsem unavený, ospalý, prochladlý a hlavně znechucený sám sebou. Tedy já jsem opravdu umělec a žádné iluze si o sobě nedělám, ostatně už mám nějaký ten pátek a natrápil  jsem se s tou svou blbostí dost, ale ten den jsem si opravdu užil měrou vrchovatou...
                                                                                                                                                          Na odpočívadle po hektickém dnu. To jsem
                                                                                                                                                          ovšem netušil, že nekončí. Tou dobou jsem
                                                                                                                                                          měl ještě klíček v kapse!

Končím, je neděle po druhé hodině. Píšu to všelijak na přeskáčku. Jenom bych  chtěl celému světu sdělit, že se mi dneska podařilo opravit to dálkové ovládání. Tím však zbytečné problémy zcela jistě nekončí.....

 

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot