Sobota 3 (21.3.) - na cestách. Odpočívadlo za Pictonem, Christchurch, Waimate



Je půl desáté večer a právě jsem se ubytoval v "hotelu". Nevím jestli jsem dobře rozuměl, v tom lokále je neskutečný hluk, ale stát by to mělo 20$. Ovšem komfort odpovídá ceně. Náramně to připomíná Batesův motel.  Mě je to vrcholně fuk. Hlavně, že je kde dobít notebook a dopsat resty. Problémy mám ale s připojením k mobilní síti. Snad to zvládnu. Psát však budu až později. Teď jdu na pivo. Uvidíme!

Hospoda měla svůj úžasný 'genius loci'              byla plná zajímavých lidí                                     a plná více či méně vtipných nápisů             

Vypil jsem čtyři a docela mi dělalo problém se odpoutat. Celý ten soubor hospody a různých přístaveb je záhadný. Každopádně se mi to moc líbí a opravdu mi čím dál víc vrtá hlavou, kdo řídí moje kroky.
Vyjel jsem z toho krásného městečka Waimate (už to je záhada jak jsem se tam dostal) a asi po  4 km minul v zatáčce stavení s nápisem hotel, prostě něčí hotel. Vůbec jsem nepočítal, že tam zastavím. Přijde mi to taky jako podprahový signál. Cestou mi to začalo vrtat hlavou. Bože, co to bylo za záhadné stavení. Samostatný "hotel" někde v zatáčce. Prostě to přemýšlení bylo tak nutkavé, že jsem asi po pěti, deseti, minutách otočil auto a vrátil se zpět. Opravdu si říkám (prohlašuji že doslova), "ty vole, to je něco pro tebe". Zvenku to vypadalo jako nějaká zbytečná hospoda v zatáčce, ale uvnitř byl neskutečný mišmaš. Fakt záhada. Stoupnul jsem si k pultu a místo předpokládaného piva se ptám, zda mají volnou postel. Nejspíš je to docela překvapilo.
Zavolali takovou korpulentní dámu, a tak se jí znovu ptám zda mají volnou postel. Myslím si, "no, když je venku nápis hotel, tak na to nejspíš jsou zvyklí, že tu někdo spí". Asi moc nejsou! Té ženské jsem rozuměl s bídou každé čtvrté slovo. Nejdřív jsem pochopil, že tedy jo. Že pokud chci, budu spát s dalšími dvěma spolunocležníky. To se mi moc nepozdávalo. Tak se se ji znova zeptal. "Ne tam jsou tři samostatné pokoje a dva už jsou obsazené", sdělila. Pak následoval ten dotaz na cenu (viz výše). Řekla mi dvacku, a že tam musí dojít uklidit, ať počkám.
"Well", říkám, a jsem pyšný na tu skvělou angličtinu, kterou mě vybavila škola v Aucklandu. Čekal jsem dobře půl hodiny. Když jsem tak hleděl na ty hosty, jak do sebe perou jedno pivo za druhým, dostal jsem taky chuť. Ale říkám si, "jestli se neubytuješ, tak pojedeš dál, prozatím zadrž". Tak jsem zadržoval.
Pak mi takový docela mohutný mladý pingl, řekl ať jdu s ním. Vyšli jsme z té hlavní budovy a postupně míjeli různé přístavby oddělené ploty. Čím dal víc jsem očekával, že mi za tím posledním plotem dá přes hubu a sebere mi zbytky mé hotovosti (moc by si nepomohl). Ale on mě fakt přivedl do posledního kurníku, ve kterém jsou tři plíhně. V jedné z nich teď sedím a píšu.
Ale v té hospodě to bylo moc fajn, udělal jsem nějaké fotky, pokecal s farmáři a majitelem (přesně dle Parettova pravidla jsem pochopil 20% sdělovaných informací, zbytek je zákonitě redundantní balast). Docela jsem se musel přemlouvat, abych odešel. Hrál tam s karaoke nějaký kytarista. Náramně mi to připomínalo Kocandu v Želivě za totáče. Pan majitel mi věnoval dokonce jedno pivo zdarma, ale víc by mi jich stejně asi nedal, tak co tam...


 Vesničani byli opravdu bodří...                               mnohokrát jsem si s nimi musel přiťuknout...     a pan majitel mi nakonec to poslední věnoval


Pokojíček byl opravdu útulný, ty dveře nešly zavřít. Ale já byl moc vděčný a opravdu to bylo přesně podle mého gusta. Ráno jsem zaplatil tu domluvenou dvacku a absolutně upřímně děkoval. Ty lidi byli prostě fajn.

Ale to byl až úplný konec té docela úspěšné soboty. Vezměme to od počátků....

Spal jsem kousek za Pictonem na odpočívadle. Po tom hororovém pátku jsem pro jistotu vyrazil ještě před svítáním. Cesta mě po chvíli zavedla  na pobřeží a ten oceán za svítání mě doslova fascinoval, takže jsem každou chvilku zastavil a fotil.


tohle jsou ty nejrannější fotografie


tady už se sluníčko probouzí...


a tady mi to dobračisko přislíbilo krásný den... Ale byl jsem tak neskutečně unavený, že jsem asi po 100 km znovu zastavil a ještě se prospal.

Jel jsem na Christchurch a dorazil jsem tam  až po jedné hodině. Vyrazil jsem do města, ale nijak, mě neohromilo. Ono bylo, vlastně stále je, poničené po zemětřesení v roce 2011.


Zbytky katedrály poničené zemětřesením v roce 2011. Ten přístřešek stojí přímo proti bývalému hlavnímu portálu a jsou v něm různé artefakty připomínající historii katedrály a vyzývající k jejímu obnovení. Z druhé strany domečku je pletivo zabraňující přístupu k ruinám.


V celém městě jsou vidět jeřáby a mohutná přestavba, ale jsou tam vidět i krásné staré budovy, třeba divadlo. Také se tam nachází údajné historicky nejzachovalejší ulice na celém Novém Zélandě.

Uličkou jezdí historické tramvaje a je v ní spousta obchůdků. V jedné z těch kavárniček jsem se posadil ke stolku hned vedle kolejí a objednal si kafe. Chutnalo stejně dobře jako u nás v hospodě (nebo v práci). Když mi ho číšník přinesl přinutil jsem ho, aby mě s tou kávou vyfotil. Vyhověl mi docela ochotně, i když tam bylo mnohem víc hostů než bývá u nás v hospodě.

 

 

Dobré bylo, že jsem tam objevil dvojníka našeho obecního zaměstnance, kterak prozpěvuje na ulici. K noze měl přivázaný kýbl, do kterého mu procházející tu a tam hodili almužnu. Zpíval nějaké jihoamerické písníčky (Inka , to však nebyl, to bych poznal). Tak jsem tam tomu našemu Kačorovi hodil dvouďolík. Pro štěstí. Docela mě překvapilo, co už tam těch mincí měl. Ani se nedivím, že si tu svou pokladní hotovost připoutal k tělu. Nejde přeci jenom o možné lupiče, kdyby byl jako já, tak tam ten svůj honorář nejspíš po produkci zapomene!


Dlouho jsem se tam nezdržel a ve čtyři vyrazil blíže ke Queenstownu. Protože mě ráno ten oceán tak nadchl, rozhodl jsem se jet podél východního pobřeží a kochat se znovu, ale neuvědomil jsem si, že ta silnice nevede prakticky po břehu, jako ráno, ale asi 100m od pláží. Z toho plyne, že ta fascinace burácejícím oceánem nepřišla.  
Takže se zničehonic dostavila jako obv. okamžitá myšlenka. Změnil jsem plán a odbočil do vnitrozemí. A tak jsem měl to štěstí zastavit v okouzlujícím městečku Waimate a následně  popít s farmáři v "hotelu" (viz začátek  tohoto článku).
To první co mě okouzlilo byl tento kostelík                                                                                       Pak jsem dojel do centra s tímto rozcestníkem 

Když jsem tak psal Waimate, se skromností mně vrozenou musím dodat, že mě Ti Novozélanďané nejspíš milují, protože tam jsem v hospodě dostal zdarma (pro změnu, od místního hotelu) kafe. Teď prosím nejvyšší spravedlnost, aby na mě za tohle rouhání neseslala hladového domorodce s kudlou v ruce, za účelem potvrzení náklonnosti původních novozélandských obyvatel k prostému středoevropanovi.

 


Uličky v tom městečku vypadají jako z pohádky                                                                               Zvláštní kouzlo, že?

                                 
                          Tak to je ten hotýlek, ve kterém mi věnovali kafe. Servírka na první pohled porozuměla mé prosté duši.

Dalo by se říci, že tady by to mělo skončit, ale jak už víte neskončilo. Ten konec je totiž na začátku. Takže rychle nahoru a číst znovu.
Překrásný příklad zacyklení.
Jsem na sebe opravdu pyšný!!!


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot