Neděle 3 (22.3.) - ráno v hotýlku



Je krátce po deváté a já jsem provedl ranní hygienu spojenou s prohlídkou ubytovacího zařízení. Je to přesně podle mého gusta. Venku stojí kadibudka z vlnitého plechu a od hlavní budovy se ozývá hluk ranního úklidu - už tak čtvrthodinu rozbíjejí prázdné láhve. Včera mě sem přivedli za tmy a tak jsem si nemohl vychutnat venkovskou architekturu mého obydlí. Udělám pár fotek a umístím je sem

 

 

 

 

 

 

 

         

 

 

                                                             

Pohádkový hotýlek s rozkošnou kadibudkou. V celém širokém okolí opravdu nic není. Je to prostě originální stavení se skvělou atmosférou a zajímavými lidmi. Lokál je plný nápisů, jako v českých hospodách za "totáče".

Mimochodem ten nápis vedle, který tam je umístěn na plotě, znamená přibližně toto:

"Jedete opilí? Sežeňte si střízlivého řidiče!"

 

Ráno po hygieně a rekognoskaci budov a terénu jsem mluvil s Alenou. Tvrdí, že všechno stíhá a je v pohodě. Enem esli nekecá. Musí toho na ni být až nad hlavu. "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti", dal jsem jí spoustu příležitostí zažít "krizovky" i během mé přítomnosti. Za mnohé se poněkud z povzdálí omlouvám.

Ten odjezd byl klasický. Do bungalovu jsem se nejméně pětkrát vracel. Postupně jsem hledal nabíječky, krytku na objektiv, obal na notebook a klíčky. Ty klíčky mají ovladač zvlášť. Nosím je odděleně, pro případ dalšího ztroskotání. To ovšem znamená dvojnásobný čas při pátrání. Není se čím vytahovat, ale prohlašuji, že to je pravda. Výše jsem psal,  že je devět a jsem prakticky připraven. Ale já jsem, čestné slovo, odjížděl po jedenácté. Moje roztržitost je věhlasná, ale tady je to zvlášť bolestné. Začínám věřit tomu, že to souvisí s mou permanentní nevyspalostí. Pro příklad, ze soboty na neděli (spíš z neděle na neděli), v tom úžasném hotýlku, jsem spal asi 4 hodiny.

 

Cesta do mého nového působiště byla nádherná. Jak jinak! Brzy ně zavedla k doširoka rozlité řece Waitaki, na níž je systém přehrad a krásná stará elektrárna stejného jména. Připomínala mu tu u Sedlice na Želivce. Pouze tahle byla mnohonásobně větší. Ale Křižíkovy doby připomínaly obě.

 

 

Budova elektrárny                                                                                                                             Přehradní jezero, cestou jsem míjel ještě 2

Pak jsem projel průsmykem Lindis. Jeho nejvyšší bod je v nadmořské výšce 971m. Fotil jsem v tom místě. Náramně mi to připomínalo měsíční krajinu. Je to až strašidelně deprimující místo. Každopádně jsem si vůbec neuvědomoval, že od doby kdy jsem odbočil od pobřeží, stále jedu do kopce. Následný sjezd z nejvyššího bodu do městečka Tarras byl fantastický. Opravdu hlubokým průsmykem. Po obou stranách silnice se vzhůru k nebi zvedaly tajemné hory. Chtěl jsem zastavit a fotit, připadalo mi to mnohem zajímavější než samotný hrb,či zlom chcete-li, ale stále jsem jel v koloně aut a v těch serpentinách jsem neměl odvahu prudčeji přibrzdit, natož zastavit. Aby je čert vzal..., tedy nic zlého nikomu nepřeju, ale klidně mohli jet jinudy, nechápu je....

Celkový pohled na nejvyšší bod průsmyku Lindis. To jméno jsem si našel v mapě. Já bych se vsadil, že na cedulce bylo "Summit pass", ale ve Wikipedii je taky Lindis, tak pánbu ví co jsem měl za vlčí mhu. 

Postupně jsem přijel do upraveného městečka Cromwell. Připadalo mi ospalé a uklizené jak po sobotním gruntování. Však byla taky neděle. Pár fotek jsem udělal. Když jsem vyjel z města, čekalo mě další úžasné údolí s prudkým sjezdem a klikatící se silnící. Stále mi vrtá hlavou, kolik nekonečných kilometrů jsem jel stále z prudkého kopce. Kdyby se mě někdo ptal na odhad nejvyššího bodu toho průsmyku, řekl bych nejméně dvakrát tolik, než je skutečnost. I když je to fakt nad mé chápaní. Já si ani pořádně nepamatuju, že bych od oceánu nějak výrazně stoupal nahoru. Nejspíš mi půjčili, tak zázračný vůz, že ani nepozná kopec. Teď si tak říkám, že to může být efekt té automatické převodovky. Jak člověk nemusí řadit, tak si ani neuvědomuje, že autíčko toho má dost. Jo, auto mám Nissan Tilda, 1.8 benzin. Sice jsem mu vzteky málem ulomil dveře, ale jinak jede dobře. No a za ty dveře se autíčku omlouvám. Výrobcům a majitelům též.

                                                                                                                                                         
                                                                                                                                                         Tahle obří plastika je jediné co  jsem z
                                                                                                                                                          fotek z Cromwellu nevyhodil

 

 

 

 

 

Cestou z městečka Cromwell jsem ještě zastavil u údajně staré zlatokopecké osady na řece Kawarou a udělal pár fotek. Tady jsou:

 

 

 

 

Takže jsem se maličko zdržel a do Queenstown dorazil před čtvrtou. Rodinu jsem našel bez problémů. Říkali, že jsem dorazil akorát. Jsou to starší manželé, kteří mají dům přímo ve středu města, prakticky na břehu jezera. Paní je ještě velice čilá a pracuje. Pán už se hůř pohybuje, a co je zajímavé, je původem z Holandska. Tak jsem si vzpomněl na svého dobrého holandského kamaráda George.
Dům je velice zajímavý, všude se něco povaluje. Je to ale zvláštní, nedá se říci nepořádek. Řekl bych, že to je dům plný vzpomínek. Spousta knih, časopisů, elpíček. Žili asi docela intenzivně.


Můj pokoj je ale moc útulný. A co je hlavní, je tu stůl a židle, čímž se Heather jaksi nezalamovala. Já si o sobě opravdu myslím, že jsem docela skromný a přizpůsobivý, takže se mi líbí tady a v dobrém vzpomínám i na Heather. Fakt byla fajn. Několik podobně samostatných holek, v podobné situaci, jsem měl možnost poznat i v naší zemičce. Řek' bych, že plus minus cihla i stejného věku.

 

 

Tak a to je o neděli všechno, dopisuju ro v úterý po prvním dnu ve škole.

That's all folks!

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot