Čtvrtek 3 (26.3.) - Spousta zajímavých informací

Ve školičce to bylo opět velice příjemné. Postarší učitelka, klíďopíďo ale může být mladší než já, která nás má dopoledne je opravdu fajn. Jmenuje se Marion a má spoustu životních zkušeností a ráda se rozpovídá. A tak jsem se opět dozvěděl spoustu zajímavostí. Tedy alespoň pro mne.

Dneska mimo jiné přišla řeč na Edmunda Hillaryho (ignorat, který neví kdo to je, ať laskavě nahlédne do jakékoli encyklopedie). Pro mne je to jeden z nejúžasnějších lidí, se kterým jsem měl tu čest sdílet nějakou dobu tento svět. Bohužel už je po smrti. Všichni novozélanďané jsou na něj pyšní a mají ho dokonce na bankovce. Sice na té nejnižší, ale to mu jistě na jeho velikosti nic neubírá. A tak jsem se Marion zeptal, kde se narodil. Už několikrát jsem se ptal, kdo tedy řídí moje kroky. Naposledy to bylo, když jsem psal o tam překrásném městečku Waimate, kde mi zdarma dali v hotelu  kafčo, dobré jak u nás v hospůdce. Tak ten úžasný chlap se narodil právě tam.  Já jsem opravdu nadšen. Tenhle člověk je pro mne, třeba vedle Thora Heyerdahla, Jacquese Cousteau a několika dalších, symbolem úcty a pokory k tomuto světu, který nám byl propůjčen a mi ho mnohdy tak bezohledně ničíme a nevážíme si ho! Mám velikou radost, že jsem byl doveden do rodiště toho chlápka.

Taky jsem psal o tom hotýlku, kde jsem spal a kde se mi tak líbilo. Tak jednou těm svým domácím vyprávím, jak se mi líbí ta jejich země a jaké příjemné náhody tady zažívám. Mluvím o tom krásném městečku a záhadném hotelu v zatáčce a jaké náramné ubytování mi tam poskytli. Najednou se paní zamyslí a povídá, "jak se jmenoval ten hotel?". 
Tak ji říkám, že jmenoval Forks. Paní se trochu zarazila a povídá, "a nebyly tam za tou hlavní budovou další menší?".
"No byly, v jedné z nich jsem spal", odpovídám Sue.
To už se začala usmívat a povídá. "Tak ten hotel patřil kdysi mému strýci. My jsme tam, tady s Frankem byli, a já si pamatuju, jak jsem tam seděla na záchodě v takové plechové budce, měla otevřené dveře a Frank mě u toho fotil! Potom už jsme tam ale nikdy nebyli"
To už jsem se začal smát já, pro změnu na celé kolo, a běžel jsem pro notebook, ve kterém mám fotky z cest. Ukážu jim ty fotky hotýlku a smáli jsem se všichni.
"Ten záchod je pořád stejný, to je neuvěřitelné. Akorát má jinou barvu", říká Sue. Když jsem ukazoval fotky interiéru lokálu, tak říkala, že tam se to hodně změnilo, ale těm bláznivým nápisům se taky upřímně smála.
"A kdy to bylo když jste tam pobývali", ptám se jich.
Začala počítat a povídá, "tak to už bude víc jak 45 let." (!!!)
Považte, ten záchod tam takhle stojí minimálně půl století a stále poskytuje lidem své, tak potřebné služby. Ostatně stejně jako zbylé budovy. Četl jsem tam, a mám to vyfoceno, že byl vybudován v roce 1913. Nejsem si jist jestli ta toaleta byla budována současně, nebo prošla historickými přestavbami. Každopádně ne v posledním půlstoletí.
Ještě se možná sluší říci, že ten hotel není tady někde za rohem, ale že to tam bude více než 200 km.

Další zajímavá věc se mi stala tuším v úterý. Frank už se opravdu špatně pohybuje. Jeho největší záliba nejspíš bude četba novin. Každé ráno, když si připravuji snídani už sedí v křesle a pročítá jich hnedle několik.
Tak mi to úterý ráno podá stránku novin a povídá, "není to u Vás?"
Kouknu na noviny a tam se na celé jedné straně píše o Českém Krumlově, jako o barokní perle na řece Vltavě. Samozřejmě mi to udělalo velikou radost. Tak jsem si tu stránku od Franka vyžebral a schoval jsem si ji. Musím ji Krumlovákům ukázat. Ten autor  o městě píše nadšeně a s upřímným obdivem.

Tak to jsou ty mé "interesantnosti"

Po škole jsem šel do městských zahrad. Co budu psát - nádhera. Udělal jsem zase spoustu fotek. Až je vytřídím, tak jich sem pár dám.
Jinak jsou ti místní obyvatelé opravdu sportovně zaměření. Neustále se uhýbáš běžcům a cyklistům a těch příležitostí k různým sportovním aktivitám je tu neúrekom (ať žije Gabriela a všichni fajn Člováci). Pak jsem se vrátil do školy, zasedl do haly a píšu dnešní den.
Před chvílí skončilo odpolední vyučování a "mlaďasové" vyběhli z tříd. Věřte nebo ne, mně to najednou přišlo líto, že tam nejsem s nimi. Ta školička mi nejspíš bude docela chybět!

Celé město obklopují Alpy - Novozélandské       Město je plné míst, kde se dá v klidy relaxovat   Nábřeží má krásnou architekturu

Pohled na Alpy přes jezero                                  Optimista - na té tabuli stojí: Řaďte se tady        Další žánrový obrázek (bude jich ještě spousta)

 
Ne břehu stojí krásná hospůdka                           Není to paráda, odpočívat na břehu pod stromem    Pohled přes jezero na "náš" baráček

Klikněte pro zvětšení - uvidíte paraglidisty           Má loďka                                                             Cesta zahradami

Tak ještě jedno klasické panorama

Když jsem podruhé odcházel ze školy potřeboval jsem si odskočit. Pravděpodobně jsem opět náhodou nalezl nejvíce poučnou a inspirativní místnost v celé škole. O ta doporučení se se všemi milerád rozdělím.

Tady je návod co udělat s                     Tady je návod co dělat při               Tady je návod jak odpočívat při      A tady je celkový pohled na
použitým toaletním papírem                        zemětřesení                              odpolední přestávce a jak zatočit               učebnu 
                                                                                                                             se "zasranými" kuřáky                                                             

Ještě je tam návod co dělat při požáru a jak se obléci, když je chladno. Asi si tam zítra opět odskočím a vyfotografuji ten zbytek!

Poučen jsem opět odešel na nábřeží. Udělalo se nádherné teplé odpoledne. Fakt hezky tam hráli takoví ti potulní žebraví trubadúři a ve mně se rozhostila taková nádherná pohoda, že jsem jen tak ležel na té nábřežní zdi a čučel do nebes. Nic jsem nedělal, nic jsem nefotil a snažil se na nic nemyslet (to se tedy moc nedařilo). Pak jsem si šel sednout na lavičku, v báglu jsem měl jablko a chtěl jsem si ho dát vsedě. Ještě se tak zadusit vleže ohryzkem.
Popošel jsem, co já vím, 100 m a tam byly dvě lavičky vedle sebe a tak jako do pravého úhlu. Jedna byla volná a na druhé seděli dva lidé. Na tu volnou jsem si sedl. Z těch dvou vedle vyzařovala taková pohoda.  Koukal jsem na ně jak na zjevení. Muž a žena. Hezky oblečeni, oba si četli knihu. No byli starší než já, prostě důchodci. Chtěl jsem poodejít a vyfotit je z povzdálí, ale nějak jsem nenašel odvahu. Pak oba knihy zavřeli a chystali se odejít. Já to prostě nevydržel a povídám jim, "vy jste tak nádherný pár, na vás je tak krásné podívání, z vás vyzařuje taková pohoda".
Nejspíš je to potěšilo a tak jsme se dali do řeči. Byli to taky turisti, z Austrálie, z Melbourne. Takže jsem se zmínil o mé jediné návštěvě v Austrálii, zrovna v jejich městě, a o tom, že zpátky mám zastávku v Sydney a  chci vidět aspoň tu jejich slavnou operu. Říkali, abych se určitě zastavil na mostě. Na kterém, to musím teprve zjistit. No povídali jsme si mnohem víc. Já byl tak nějak naměkko a tak tady všechno psát nechci. Prostě jsme si povídali o životě. Nakonec mi řekli ať se opatruju na cestách a rozloučili jsme se.
No vzalo mě to. Takhle nějak jsem si maloval odpočinek s mou ex, po tom utrápeném společném životě.
Ale trvalo to jen chvilku. Život nabral jiný směr a třeba budu mít příležitost takhle strávit odpoledne s tou, bez které bych si tenhle výlet nemohl dovolit! Moc Ti děkuju, sluníčko...  

That's all, for now, Folks....