Pátek 3 (27.3.) - Odjezd na výlet

Školička je úžasná a nemá cenu se o tom dokola rozepisovat. Včera jsem tam Marion řekl, že bych rád vyrazil na třídenní výlet a ona mi dneska donesla spoustu map. Navíc jsme  s celou skupinou strávili dobře čtvrt hodinu vymýšlením trasy a míst, která bych měl navštívit.

Marion je velice otevřená jako všichni, se kterými jsem se tady setkal. Na druhou stranu si o tom Hillarym trochu vymýšlela. Dneska jsem o něm psal práci. Popsal jsem 3 listy a mohl bych psát pořád. Přísahám, že se mi třásly ruce ne nervozitou, ale nadšením. Samozřejmě jsem k tomu jeho životu potřeboval encyklopedii. Tam jsem se tedy dozvěděl, že se docela normálka narodil v Aucklandu. To však nic nemění na tom, že:
1. Marion je fajn
2. Waimate je krásné městečko
3. Nevím kdo řídí moje kroky, ale děkuji mu
4. - ∞. Hluboce se skláním před Hillarym a jemu podobným filantropům a obdivuhodným lidem 

Jo, tak k tomu výletu. Marion mě vybavila mapou a společně s celou třídou i informacemi. V obchodě jsem nakoupil proviant. Spěchal jsem domů, abych rychle vyrazil. Domácím jsem oznámil, že na 3 dny odjíždím, aby se mnou nepočítali s jídlem a vůbec, aby si nedělali starosti. Požádal jsem Sue, zda bych si nemohl půjčit takovou tu horní deku, kterou tady používají na spaní. Ta dobrá ženská mi začala snášet jak vlastnímu. Takže mám něco jako spací pytel, tu přikrývku, pokrývku hlavy (tou údajně uniká z těla velké množství tepla) a dokonce polštář. Zdůrazňovala mi teplé ponožky a jiná pravidla. No prostě připadal jsem si, jak před maminkou a jako malý kluk (což je standardní postoj před maminkou, že).

Za chvíli tedy vyrážím. Ač je můj cíl samotný jižní cíp ostrova, moje první cesta bude směřovat severozápadně do Milford Sound. Tam je severní strana Fiordland National Park, podél jehož východní strany bych chtěl pokračovat skutečně směrem k jihu. Z toho plyne, že se z Milford Sound budu chvíli vracet po stejné silnici, ale to místo mi bylo doporučeno. Tak dám na rady domorodců.

Mám toho na psaní spoustu. Například, celý N.Z. žije světovým pohárem v kriketu. Zítra, to je v sobotu, hrají v Sydney (Melbourne??) "Black caps" proti domácí Austrálii. Co vím jistě je, že ten stadion má kapacitu 90 tisíc diváků. To město se mi nějak vykouřilo z hlavy. Vůbec mám problémy s pamětí. Jsem si skoro jist, že to nějak souvisí s tou Angličtiny a tou přesmyčkou v kebuli. Protože, jestli to vůbec můžu posoudit, má Angličtina se opravdu výrazně lepší, ale vzpomenout si na jména lidí (i slavných) je prostě nemožně a pokorně jsem na to rezignoval (teď si vzpomínám, byl to Charles Darwin - jo mluvili jsme o Galapágách).  

Teď už se opravdu nebudu zdržovat... vyrážím!!!

Je půl desáté večer, sedím v baru v Milford Sound. Před sebou mám pivo, vlastně už prázdný půllitr. Pokud si někdo myslí, tak jako jsem si to původně myslel já, že Milford je nějaké město, tak je na velkém omylu. Je to vedle mého bydliště další místo, které můžu hrdě nazvat konec zeměkoule. Opravdu to nemyslím nějak pejorativně, ostatně naši vísku mám rád a tuhle zemi čím dál víc.
Prostě projedete neuvěřitelně,
neuvěřitelně, neuvěřitelně, neuvěřitelně krásnou 
krajinou. Projedete údolími s průzračnými řekami. Na hory, které se zvedají prakticky kolmo od silnice až do nebes vám nebude stačit objektiv. Uvidíte jezera obklopené nádhernými tajemnými lesy. Pokud správně zastavíte uvidíte propasti, které vymlela za tisíciletí řeka. Ohromí vás voda padající stovky metrů ze skal. Ohromí vás i dílo lidí, kteří pro vás prokopali tunel horou. Ale ne takový evropský. V tom tunelu jedete tak z kopce, že máte strach o brzdy a samozřejmě také o sebe. Na horách, které začínají v nulové nadmořské výšce uvidíte na konci léta téhle země ležet sníh. Budete chtít snad na každém místě zastavit a fotit. To focení vás ale zarmoutí. Můžete s tím foťákem kouzlit jak chcete, bude to tak max. dvacetiprocentní odvar skutečnosti. Zastavíte nad hlubokým údolím a nebudete moci dýchat, já nevím proč, ale je to tak. Budete přemýšlet kdo a proč stvořil tuhle krásu. Budete chtít křičet a bude vás to dojímat tak, jako právě teď mě.

První zastávka u jezera Wakatipu,                       Klasický obrázek první části cesty,                    Nad jezerem Te Anou se stahují mraky,
na jeho břehu leží i Queenstown                          později ho však několikrát vystřídala                  to bylo u stejnojmenného města. Abych se
                                                                              úplně jiná krajina                                                 dostal k pátečnímu cíli své cesty, musel jsem
                                                                                                                                                         zahájit třistakilometrovou kružnici

Jezero má zvláštní břehy, ze samých valounů    Pohled od jezera na pastviny s ovečkami, je     Začátek řeky Waiau, která z jezera vytéká a
Pro mě to znamená, že tam musí být veliké        jich všude plno. Tyhle megery utíkaly, když      nakonec ústí do oceánu
vlny, nebo bylo kdysi spojeno s mořem               jsem je začal fotit

Tady jsem se s jezerem po dobrých 30 km         Ještě pohled na zeleň na březích                       A začíná se pomalu šeřit
loučil. Je ovšem mnohem delší.

To je stále ještě břeh jezera                                 Tohle jsou fotky z další cesty                             Jak jsem psal, ono to nejde zachytit. To se musí
                                                                                                                                                        vidět

Nekrmte papagáje                                               Vodopádek u silnice                                            Takhle to asi nevypadá, v reálu budete
                                                                                                                                                         ohromeni

Ta krajina je nádherná, ale já jsem tu její            Kea - horský papoušek. Takový chlapák mi       Jízda tunelem Homer je docela zážitek. V zimě
krásu na foťák nedokázal zachytit                       přistál na levém zrcátku.                                     bývá často zavřený, padají tam laviny

Uviděl jsem nápis Chasm (propast), tak jsem     Nějak se mi to nechtělo poskládat do                  Tady to tak nevypadá, ale podívaná je to
zastavil a vydal se pěšky                                     objektivu. To tisícileté opracovávání skály           to nádherná
                                                                             proudy vody je ale patrné 

No a pak se dostanete do Milford Sound. Není to město ani malá vesnice. Je to místo kde končí silnice a začíná hluboký fjord do oceánu. Kotví tu lodě, které vozí turisty podél toho možná stokilometrového fjordu, aby je po té kráse, kterou zažili cestou sem, definitivně dorazili!

Do Milford Sound jsem dorazil, když právě         Snažil jsem se tedy zachytit, podvečerní,            Z vrcholku hory to moje marné snažení 
končil den                                                             opravdu romantickou krásu místa                      pozoroval kamarád měsíc

Ta tichá, něžná, krása byla neskutečně              A kámoš měsíc (teď mu trochu vadí mraky),       ,... ale i flotilu lodí kotvících v přístavu
uklidňující a povznášející                                    s klidem Angličana, hleděl nejen na to dílo
                                                                            boží... 

Tak jsem i já přijel v podvečer na tohle místo. Neinformován jsem hledal nějaká skutečná obydlí, ale to tu vlastně není. Je tu benzinová pumpa na karty. Letiště pro malá letadla. Přístav pro velké lodě a tenhle bar, ve kterém sedím. V téhle budově je i ubytování. Já budu spát v autě. Ta benzinka, to byla docela klika. Jinak bych tady musel zůstat navěky i s pronajatým autem.
Ono je to skutečně odlehlé místo. Už tak před 40 km jsem ztratil mobilní signál. Nádhera, ne. Pak jsem si uvědomil, že je to sice moc krásné, ale nebudu moci psát svůj deníček. Takže jsem si nejdřív telefonem ověřil jestli tu je "vifina" a pak vstoupil do báru. Za 20 MB přenosu jsem zaplatil 6$, předplatil si 3 piva a dohromady zaplatil těch ďolíků 30. Chtěl jsem pivo novozélandské. Mě vychází cena na 8$, ale rád je dám. Je tam napsáno "Pilsner", což u mě vyvolává hrdost a vzpomínky na domovinu. Točí tady "čochtany", to by se ti naši "znalci" nejspíš po..., ale kdo mě zná ví, že takhle natočené pivo je moje gusto. Je opravdu výborné, chutná fakt jako naše a nejspíš bude silnější. Ještě jsem nedopil to třetí předplacené a už mě brní šiška.

Před chvílí zazvonili na lodní zvon, jasný signál, že chtějí končit. Nejspíš ho do své hospůdky koupím taky, ale jak znám některé naše hosty, tak bych jim ho musel zrovna rozbít o hlavu, aby pochopili, že chci jít spát.
Paráda, teď se role obrátily. Právě jsem vyžebral poslední pivo (?). Hotel Forks se jistě opakovat nebude, pinglové vypadají fajn, ale že by mi nutili po zavíračce pivo zdarma, na to zrovna nevypadaj. Tím čtvrtým jsem zjistil cenu. 8 a půl ďolíku, tak jsem mu dal celou pětku. Ptal se mně zda to myslím vážně.. No nekupte to , dyž je to tak levný.
Přišli další otravové. Je to jak v Česku. Počkám až se to trochu rozjede a objednám si další.

Nějak se dá zjistit kolik z těch dvaceti megaslabik jsem už vlastně vyblekotal, ale tím se nehodlám zabývat. V tomhle článku nejsou fotky, tak si můžu dovolit ho pravidelně ukládat. Mnohokrát se mi ztratilo co už jsem vyprodukoval - v práci, doma, i v téhle překrásné zemi. Psát znovu už napsané je docela bolestné. Navíc mi tím v tomhle životě utíká čím dál cennější čas. Zbytečný čas mám dávno někým naprogramovaný na hledání věcí.

Končím, vyhánějí mě vysavačem!!!    ...a je mi fajn. Mám strach, abych do kebule nedostal tím lodním zvonem...

Good night, folks....