Neděle 4 - 3. den výletu



Je krátce po osmé a sedím na stejném trajektu, který mě včera dovezl na ostrov Stewart. Stejná loď, stejná posádka, nový den. Vstával jsem po šesté, dal si sprchu, udělal kafe a vyrazil udělat pár ranních fotografií. Myslím, že budou dobré. Dnes chci vyrazit směr Dunedin a pak zpátky do Queenstown.
To je pro začátek všechno. Teď tu necelou hodinku využiju k umístění fotek k předešlým dnům.
Zatím pa...
Dneska už je středa a já se pokusím doplnit tu neděli
Prozatím sem dám, alespoň malou ukázku Pacifiku  <- klikněte na odkaz

 

 

 

Nejdřív sem dám fotku pokojíčku, kde jsem přespal na ostrově. Byl fakt příjemný a vůbec celé to zařízení bylo moc fajn.

 

 

 

 

 

Ráno jsem vylezl dříve než sluníčko a tak jsem měl příležitost ho přivítat a vyfotit ještě v nedbalkách. Nejdřív ve městečku Obam a pak i na trajektu.

 

 

 

 Den začal moc hezky, ale když jsem se vrátil do přístavu ve městě Bluff, začaly obvyklé potíže. Autíčko sice stálo na svém místě a klíčky jsem na pokoji nenechal, ale nějak jsem nebyl ve své kůži. Přepadla mě blbá nálada. Různě jsem si vyčítal absolutní prkotiny, které jsem měl udělat jinak a tak nějak jsem byl sám na sebe protivný. Nemůžu si pomoci nemám jiný přesnější výraz, říká se tomu samonasírací nálada.
Vrchol byl, když jsem nemohl odjet z parkoviště.
Zaplatím lístek, bába u pokladny se chce vykecávat, ale já nemám náladu. Jasně je větrno, však ono se to probere. Asi na popáté nastoupím, nějak se nemůžu správně usadit na sedadle. Nejspíš mi někdo z těch lidí v tom zařízení v noci prohodil trenýrky, stále mě někde dřou. Ruce mám od banánu a už se mi nechce znova letět na toalety se umývat. Jak jsem fotil na lodi tak jsem celý mokrý a z té slané vody mám takový pocit na ...  Lístek od parkoviště si dám do zubů a jedu k bráně. Zastavím taky blbě. Těžko se dostávám ke čtečce, z okénka si musím vysoukat skoro celý. Povedlo se, auto si sice couvlo, že mi to málem utrhlo hlavu, ale závora se zvedá. Usadím se v sedadle. A ta blbá závora jde zase dolů. Proboha co se zase děje.
Vystoupím a lístek tam vkládám znovu. Závora nic. No jasně, na lístku je napsáno, že je na jedno použití. Zamknu auto a jdu do té kukaně, ale bába tam už není. To už začínám sprostě nadávat. Samozřejmě sám sobě. Nikomu v životě jsem nikdy tak nevynadal jako sám sobě.
Nějak mi to dochází, "Alois zaraž nebo ti z toho je..."
Konečně se jdou emoce do ... a dostavuje se racionalita (na tu bývám v krizovkách docela pyšný).
"Ty hele, to autíčko před tou závorou trochu cuklo zpátky, co když tam je nějaký senzor".
V absolutním klidu otevřu auto, popojedu 10 cm a závora se otevře.
Pokud si někdo myslí, že od té doby pouze slunce. Tak né. Do své kůže jsem se ten den nedostal i když jsem viděl spoustu krásy. Myslím, že to vyplývalo z toho, že jsem si uvědomil, že během těch 3 dnů jak jsem si naplánoval se nevrátím. K večeru už jsem učinil nové rozhodnutí a všechno se rázem vyjasnilo.

Chtěl jsem ten den dojet do Dunedin. Stále jsem přemýšlel, že bych odtud možná večer vyrazil směr Queenstown. To jsou ještě bezmála 4 hodiny cesty. Ten prvek neurčitosti mi nějak divně vadil. Jiná věc je být skutečně na dovolené a trochu jiná si čas zkomplikovat tou školou a taky prohlášením učiněným mnoha, že se v neděli vrátím. Cestou se to samo vyřešilo. Teď vím, že správně.

Vyrazil jsem tedy podél východního pobřeží směr Dunedin. Má první nedělní zastávka byla ve Waipapa Point. Byl tam malý maják, příjemný oceán a mořští lvi. V tuto chvíli nevím jaký je správný český název těch zvířat. Vypadají jako velcí tuleni, ale nejsou to tuleni. Co to je za potvory zjistím až doma. Takže pár fotek


Pobřeží je pěkně kamenité. Na jeden kamínek jsem položil foťák, na druhý sebe a hrál si se samospouští. Ten maják je funkční, ale v tomto případě mi dělá pouze pozadí. Jsem si jist, že takového borce dlouho neviděl.

Stejně jako ty mořské potvory níže

Nesežrali mě. Jednak jsem už docela tuhý a jednak lidi nežerou, maximálně nějakého obejdu kousnou.

Tak jsem zase kousek popojel. Chtěl jsem jet skutečně po pobřeží a tak jsem opustil asfaltky. Nastoupily kamenité cesty. Tady je to ještě fajn, ale čas od času to byl opravdový tankodrom. Bylo to o zuby. Bylo čím dál jasnější, že musím volat domácím ať pro mě večeři nedělají.

Je to zajímavé. Mladý člověk snad neplánuje. Mnohé za něj naplánují rodiče - bohužel. Mladý má hlavně ideály. Velké štěstí, když se něco vyplní.
Pak už plánujeme, abychom věděli, co jsme nesplnili. Permanentně korigujeme směřování. Já nevím jak u koho, ale měl jsem období, kdy jsem nabyl dojmu, že jedna z mála jistot na světě je to, že svět běží úplně jinak, než jsem plánoval.
Pak jsem zjistil, bohužel už v pokročilejším věku, že plány se dají dobře realizovat. Akorát to není na první pokus. Jinými slovy chce to důslednost a trpělivost.
Prostě, teď už jsem v období, že když si o něčem řeknu, že bych byl rád aby to nějak proběhlo, tak mi opravdu docela záleží na tom, aby to tak proběhlo. Kdyby mi někdo v mých dvaceti řekl, že takhle budu uvažovat (já, vyhlášený bohém), tak bych se mu smál. Bohémský život je nádherný, ale dá docela práci ho přežít. Jsem si jist, že ta neurčitost, to byl důvod té špatné ranní nálady.
Každopádně někde v těchto místech jsem definitivně provedl korekci plánů. ... a jsem tomu rád.

 

A tak jsem si užíval pobřeží. Zastavil jsem u dalšího útesu. Tam jsem natočil tu ukázku oceánu , na kterou je možno si kliknout nahoře. Docela mě pobavila návod jak se sblížit s delfíny. Pak jsem pokračoval dál.

 

 

 

 

Po čase jsem zahlédl odbočku k vodopádům. Při vědomí, že teď už se nemusím na čas nijak zvlášť ohlížet jsem dbočil a asi po 5 km zastavil na parkovišti uprostřed lesů. K vodopádům vedla upravená pěšina, ale pokud člověk pohlédl stranou připadal si jak v pravěku. Pro nás středoevropany je tam opravdu podivná flóra. Jinak to ovšem byla příjemná procházka přírodou národního parku, zakončená pobytem u hezkých vodopádů. Ne, nelitoval jsem.


Pokud mě tahle procházka zavedla do vnitrozemí, tak ta následující byla přesně opačná. Dovedla mě do přímo na úroveň oceánu. Dokonce tak, že jsem si jako obvykle promočil boty.


Už když mě Marion vybavovala mapami povšiml jsem si názvu Cave Cathedral. Z toho zcela pochopitelně vyplývalo, že když jsem uviděl konkrétní směrovku u silnice, vůbec jsem neváhal. Dostal jsem se k velikému prostoru ve skalním masivu. Svou mohutností to opravdu působilo jjako katedrála. Vstoupit tam lze pouze pokud není příliv a já jsem to štěstí měl, že jsem se tam trefil ve správnou dobu. Celé to dílo přírody působí opravdu až religiozním dojmem.


Pozor tohle není stejný portál, kterým jsme tam vstoupili. Katedrála má ve skalním masivu dvě oddělené lodě!

Poslední nedělní zastávka za poznáním byla na Nugget Point. Je tam taky maják a krásný výhled na oceán. Navíc se tam dají pozorovat tučnáci. Je tam pro zájemce vybudovaná speciální observatoř, abychom ty fťáky co nejméně rušili. Jsou prý velice plaší. Asi jsou, postával jsem tam dohromady dobře dvě hodiny a velice špatně viděl jednoho pinguína-samotáře. Byla už skoro tma.

 

 Na tučňáky jsem čekal až do setmění. Ani nevím proč. Mám je docela rád, jsou fajn. Ale že bych si s těmi nezdvořáky chtěl povídat, když oni o to nestojí... to si budu radši povídat zdvořáky.
Tak jsem se sebral jel směr Dunedin. Nakonec jsem spal asi 50 km před městem. A to si považte, že má ranní představa byla, že to vezmu přes Dunedin a večer budu v Queenstown!!!

 

 


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot