Pondělí 4 (30.3.) -Stále na cestách

Je půl deváté ráno a já jsem, po ranní "hygieně" a úklidu v autíčku, připraven vyrazit. Ano, školička mi docela přirostla k srdci, ale dneska se do ní prostě nedostanu. Za chvíli tam zavolám a z dnešních lekcí se omluvím. Jsem na odpočívadle asi 50 km před Dunedinem a to město, které bych si rád prohlédl.
Doufám, že dnes budu mít aspoň trochu času vytřídit fotografie a dopsat minulé dny. Prozatím se loučím. 

Tady jsem spal. Vedle spala nějací                                                                                                                     Asi o 15 km dále jsem dokončil mladí lidé. Snad ze severu Evropy                                                                                                                      svou ranní hygienu

Dorazil jsem do Dunedin. Je přesně poledne. Cesta byla zajímavá a zase jsem správně odbočil. V městečku Waihola jsem nejel dále  po hlavní  k hlavnímu cíli mé cesty, ale odbočil jsem doprava. Dlouho jsem jel mezi lesy a hlodala ve mně kpochybnost zda se nemám vrátit.
Ale stále jsem si říkal, "vydrž, vždycky, když ti něco napovědělo k odbočení, dočkal ses příjemných překvapení.

 
Krajina tady místy připomínala lesy
někde u nás v Bělčovicích 

Nakonec těch překvapení  bylo hned několik, ale dvě považuji za hlavní.
Uprostřed nádherné přírody byl upravený venkovský hřbitůvek. Možná to může někomu připadat morbidní, ale to místečko mělo tak neopakovatelné kouzlo. Prostě jsem tam vstoupil a fotil. Některé náhrobky byly ještě z 19. století. Taky jsem je vyfotil a určitě sem ty fotky přiložím.

Nejsem žádný milovník morbidit, ale ten              Mnoho pomníků pamatovalo 19. století              Tenhle je jeden z najstarších
hřbitůvek, to byla opravdu zahrada zelená.

Najednou jsem zase slyšel hukot moře. Dojel jsem do vesničky Taieri Mouth. Ať se na mě místní nezlobí, ale podle mě to znamena "Tajerská tlama". No dobře, klidně by to mohlo být "Tajerské (Tajeriho) Ústí", ale ta tlama zní líp, ne. O to ale nejde. Hned zkraje vesničky byla školička. To mi seplo - jako obvykle - později. Tak jsem - jako obvykle - musel couvat. Tu školičku jsem si vyfotil, a dokonce měl příležitost popovídat si docela dlouho s dvěma učitelkami. Protože to bylo pro mě, a možná i pro mnohé "dešaňáky", poučné, rozhodl jsem se tomu věnovat samostatný článek. Čili bude později.
Teď jdu do města. Už se těším. Ještě si chviličku pohraji sebestředně se samospouští a mažu. Tak čau....

Je půl třetí, sedím v Irském pubu přímo na "Octogonu", to je hlavní náměstí, Dunedinu. Udělal jsem spoustu fotek. To městečko se mi moc líbí. Na mě působí skutečně Skotsky. Mohu to opravdu kvalifikovaně posoudit, protože jsem ve Skotsku nikdy nebyl!
Ale mám za sebou takový zážitek, který mi zvedl už tak moc fajn náladu. 
Vstoupil jsem do obchodu s lidovým uměním. Jistě je znáte. U nás jich je taky spoustu. Keramika, tkaniny, dřevěné výrobky a tak. Bývá to rukodělná, kusová práce. Co výrobek to originál. Krásné věci, co prostě pohladí po duši.
Tak koukám co by vůbec unesla má stále tenčí peněženka. Obsluhovaly tam dvě starší prodavačky. A jak je tady obecně zvykem, hned tě osloví. Ale ne tak vtíravě, jako mnohde ve světě. Ptají se tě jak se máš, jak si užíváš dne, a že je dobře, že vylezlo sluníčko... No prostě věříš jim, že si chtějí popovídat.
Tak jim říkám, že bych si rád koupil nějakou připomínku na tohle město. Jedna z těch prodavaček se se mnou dala skutečně do řeči.
"Tohle město vypadá opravdu docela evropsky", říkám a opravdu si to myslím.
"No já nevím, všechna evropská města mají dlouhou historii, ale tady! Tady jsou rádi, když má barák 150 let.", trochu zaprotestovala.
"Já jsem se tedy narodila v Anglii a pak dlouhá léta žila v Jihoafrické republice, ale nejvíc se mi líbí Barcelona. Víte já mám částečně španělskou krev", povídá skutečně hrdě.
Teď si uvědomuju, že Barcelona, to je Katalánsko a tam přeci žijí hrdí Baskové. Vzpomínám si na toho spolužáka z Aucklandu, hrozně zajímavého kluka, který vždycky říkal, že je Bask. Dojímá mě, když si vzpomenu, jak ten dvacetiletý kluk mluvil o občanské válce v jeho zemi, o Frankovi a o hrůzách, které zažili jeho prarodiče a bylo na něm vidět rozechvění. No, ale zpátky...
Ta postarší holka (do 70 jí moc nechybělo) mi povídá, "tak si vyberte aspoň nějakou maličkost."
Vzal jsem si takovou  maličkou mističku s mrňavou ovečkou (ó jak je ta čeština nádherná, chtěl bych vidět toho umělce co to dokáže říci anglicky, vlastně jakýmkoli neslovanským jazykem /Gabrielo, vzpomínám na Tebe - tou Tvou Slovenčinou By to nejspíš bylo na rozpuštění Grónských ledovců/).
Ŕíkám si, "8ďolíků za nepoužitelnou krásu, ale krásu..., to tak odpovídá"
Na dvacku mi vrátily dvoudolarovku. No nevšiml jsem si té jedničky (ona se dost často ve světě píše bez toho našeho "nosánku"), další důvod k pokecání. Ale lidičky já jí rozuměl každé slovo. Několikrát během rozhovoru jsem si říkal, kdy mi už něco uteče.
No dobře, povídali jsme si tak čtvrt hodinky. 
A na závěr mi řekla. "To je překvapující jakou máte dobrou výslovnost. A jak dobře rozumíte. Vždyť Angličtina je těžká, spousta slov má stejnou výslovnost."
"To je proto, že i Vy máte jasnou výslovnost", říkám a opravdu jsem o tom přesvědčen. Vzpomínal jsem při tom na Heather a její angličtinu, zvlášť když měla alespoň jednu flašku  novozélandského vína v sobě.
No, ještě následovalo pár zdvořilostních frází a odešel jsem.
Ne, lidičky já jsem neodcházel, já jsem se pýchou bezhlučně nesl 0,5 cm nad kobercem.
Kdo mi do očí řekne, že to bylo ze zdvořilosti a pozornosti, tomu dám pár facek (i když má zdvořilost a pozornost je příslovečná, kdo o tom pochybuje tomu jí taky seknu).  

Objednal jsem si další Guinness, z toho vyplývá, že směr Queenstown ve čtyři, jak jsem si zaplatil parkoviště, nevyrazím. Ostatně, zítra je taky den....

Já jdu na tu školičku...

Je chvilička po půlnoci a já sedím v doma v Quenstownu. Mám krásný pocit, ale jsem docela unavený. Půjdu spát...

Tady je pár fotek z Dunedinu, komentář doplním později (snad):