Neděle 5 (5.4.) - Další pěší toulky



V neděli jsem nezapsal nic. Dnes tedy v pondělí se pokusím dopsat si několik krátkých poznámek, abych nezapomněl. Jsem si už naprosto jistý, že deníček budu dopisovat doma.

Takže jak to bylo:

- spal jsem na parkovišti ve Fox Glacier - znovu opakuji krásné městečko
- asi 10 km k jezeru Matheson. Tam cca 5 km procházka kolem jezera a focení Mount Cook. Na fotky jsem moc zvědavý. Byly mraky, ale vrchol
  občas vykoukl. Krásných fotografií téhle nejvyšší hory Nového Zélandu jsou v každém průvodci spousty, ale já chci mít vlastní.
- cesta do Franz Joseph Glacier (25 km?). K ledovci a tam túra více než 25km ve velice náročném horském terénu. Protivný telefon, klouzající
  boty, bolavá achilovka na jedné noze a bolavý nárt na druhé - to byly zápory. Neskutečná krása a náramný pocit z pohybu, to byly klady,
  které několika násobně převážily zápory. Také jsem sebou jednou opravdu slušně praštil a projel se po mokrých kamenech a potažených
  blátivým slizem. Tak, že jsem si odřel loket a byl jsem celý od bláta.   Avšak,   vzhledem k tomu, že asi 30 m od místa, kde jsem se zastavil
  byla nejméně stometrová kolmice na skalnatý práh, to považuji za velice   povedený návrat. Každopádně na parkovišti u auta jsem si upřímně
  oddechl i když jsem se musel celý převléci a cítil se opravdu velice   unavený.
- chtěl jsem dojet do Greymouth a přespat tam. To se mi povedlo a udělal jsem pár fotek, ale rozhodl jsem se pokračovat na Westport i když už
  byla tma
- jel jsem po západním pobřeží a mermocí si chtěl ráno vychutnat - snad naposledy - bouřící oceán. Takže kousek za městečkem Punakaiki
  jsem zastavil na odpočívadle vedle pláže a "rozestlal" si. Ale..., neměl jsem signál, čili jsem si nemohl dopsat den, byl úplněk a to mám potíže
  se spaním i doma, natož když ten  oceán v docela slušném větru vyváděl jako blázen. Ale hlavně, strašlivě mě svěděly ruce a celé paže až k
  ramenům. V noci jsem se začal drbat a myslel jsem, že se zblázním. Ten první sobotní pochod kolem řeky Karangarua byl sice opravdu
  nádherný, ale kromě krásných zážitků mi zůstala i památka, která je sice přechodná, ale neodbytná. Cestou jsem si sundal bundu a šel jen v
  tričku. Na ruce mi při tom sedala hejna malých, asi tak 3 mm velkých, mušek. Když jsem se otřel, zůstávala jen krvavá šmouha, ale žádné
  pálení nebo svědění jsem necítil. Snad právě proto to bylo tak nesnesitelné až další den. No stále je to strašné. Každopádně, když mě
  to hrozné svědění vzbudilo, byly tři hodiny v noci. Vylezl jsem, foťák zavěsil na krk a pološílený jsem postupoval směrem do oceánu. Tedy tak
  šílené, že bych se chtěl v amoku utopit to zase nebylo. Došel jsem až k hraně hraně vody a tam si začal ruce chladit v moři. Byla to docela
  procházka, protože byl odliv.  Písek vystřídaly stále se zvětšující kameny. Pantofle, do kterých jsem po ránu vklouznul, věru nebylo to nejlepší
  obutí. Šňůru od foťáku jsem si omotal kolem krku, ale ten i tak visel 5 čísel nad pěnící vodou. Vlny samozřejmě nejsou jedna jako druhá.
  Kdyby přišla větší, změnil by se aparát na malý okamžik na podvodní kameru. Pak by asi nejlepší řešení bylo, vyjmout paměťovou kartu a
  zbytek mrštit dále do Pacifiku, ale mně to bylo jedno. Když ta voda opravdu pomáhala. Pak jsem se trochu vrátil, udělal jsem pár fotek moře
  bouřícího za svitu měsíce a vyrazil na další cestu.
- ještě za tmy jsem dorazil do Westportu a dal druhou fázi spánku, tentokrát na parkovišti vedle školy. Pro jistotu jsem si navlékl svetr, abych se
  nemohl dále škrábat. I tak ale vypadám jak zasažený neštovicemi. Bundu si budu muset vzít i do letadla, aby mě nevyloučili z přepravy jako
  cestujícího přenášejícího nakažlivé choroby!

Udělal jsem mraky fotek, ale ty připojím asi až doma.


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot