Čtvrtek 5 (9.4.) - Na cestě do Dubaje



Cítím se opravdu unavený a chce se mi spát. Právě jsem dopil další kafe a v odletové hale letiště v Sydney čekám až se otevře vstupní brána. Všechny formality už mám za sebou. Prohlíželi mě jak nějakého teroristu. Nevím čím jsem si to vykoledoval, nejspíš tím výrazem notorického podvodníka. Už jsem jenom čekal, kdy mi oznámí, že v ledvině mám drahokámen(y).

Lidičky já su tak blbé. Pět týdnů jsem živ na jabkách. V Aucklandu jsem si jich v supermarketu na cestu koupil hned 2 kila. Pak jsem to všechno zpocený vláčel po městečku. Snědl jsem z toho dvě padavčata. Zbytek jsem měl v příručním zavazadle. Opět jsem si nadával, že všechno kupuju po zbytečně velkých objemech. Propašoval jsem to až do Austrálie. A tady se opět projevila moji prostinkost a naivita. Já vůl jsem to přiznal ve vstupním prohlášení. Takže mi je Australský ouřada uzmul.
Tak mu zkormouceně povídám, napůl ve srandě napůl vážně, "a nemoh´bych si tady před vámi jedno sníst?"
"Z Nového Zélandu se do Austrálie žádné ovoce dovážet nesmí", řekl takovým tónem, že jsem zapochyboval jestli se z Nového Zélandu do Austrálie něco dovážet smí. A pak to hodil na váhu jak nějaký totalitní zelinář. 
Uź ho vidím, jak  si doma se starou hodují na mých jablíčkách. 

Vůbec mi to po té novozélandské slušnosti tady připadá jako doma. To byste museli vidět. Nějak jsem to popletl s batožinou (to je na další epizodku - málem jsem se vrátil bez té velké tašky). Myslel jsem, že se s ní budu vláčet až doma, ale dal jsem už tady tzv. australskou rozcvičku. Představa, že se s tou taškou budu potácet po Sydney, když jsem tak těšil na operu a vlastní fotky toho nádherného lidského díla, mě ničila. Hledal jsem tedy úschovnu zavazadel. Docela dlouho jsem se trmácel po terminálu, než jsem ji po dotazech našel tam, kde jsem prakticky vylezl ze vstupní kontroly. Přijdu k ponku položím na něj tašku a zhluboka si oddechnu. To jsem asi neměl dělat, protože to nejspíš varovalo tu pracovnici za pultem. Místo, aby se mi věnovala začala zatahovat mezistěnu, že jako končí. Docela normálka jsem začal česky nadávat (to jsem taky neměl dělat, klidně to mohla být Češka a věru na to z mnoha důvodů i vypadala).
Dost dobře jsem to po tom Zélandu nemohl pochopit. Tak ona vidí servaného, zpoceného chlapa, opravdu na pokraji zhroucení a dámička ho s takovým klasickým středoevropským gustem pošle do kelu. Opravdu jsem nemohl uvěřit. Určitě mi nerozuměla (naštěstí), ale tak chytrá, aby pochopila, že docela sprostě nadávám, to zase byla, to jo!
Ale, že by otočila, pohladila mě, vzala batožinu a řekla, že je to grátis..., to zase né.
Začala mávat rukama směrem ven a vydávala při tom pro mne, alespoň zprvu, nesrozumitelné zvuky. Nejdřív jsem to pochopil, že má v podpalubí staršího, hrozně silného bráchu a abych hodně rychle vypadl.
Pak jsem ovšem v tom jejím povykování, začal rozeznávat samohlásky a posléze jsem rozuměl něco jako "lokýs" (piš nejspíš lockies). Takže jsme skončili v družném rozhovoru, kdy jsem i já mával rukama a ukazoval směrem ven.
Došlo mi to. Přes ulici byl parkovací dům (teď nevím správný termín) a v něm by měla být další úschovna.
Vydal jsem se tedy přes ulici do domečku plného autíček. Opravdu už jsem nemohl. Navíc, ti jemní umělci, kteří na letištích nakládají se zavazadly, urvali poutko s karabinkou na popruhu přes rameno. Kráčeje, s batohem na zádech a těžkou taškou, doplněnou tubusem na mapy, vyrobeným z násady na koště, novozélandských tiskovin a pásky na prasklé vodovodní potrubí, jsem vypadal, jako kdybych měl místo jedné dolní končetiny špatně zhotovenou dřevěnou protézu.
Myslíš-li si snad někdo, že bude následovat happy konec, uklidni se bratře! Teď to teprve nabere obrátky!
To samozřejmě nebyl žádný roztomilý domeček s autíčky, ale pořádný, několikapatrový dům s výtahy a pohyblivými schody, což je vymoženost, které se normálně vyhýbám, ale v tomto případě jsem to kvitoval s uznáním. Pro mě z toho, ale mimo jiné vyplývalo, že tu úschovnu sám,ő v historicky dohledné době, nenajdu.
Říkam si, " v takhle obrovské budově musí být nějaký obsluhující personál". No byl. Byly tam čtyři pracovníci ve výstražných vestách v takové kanceláři, spíš dílně, uprostřed plochy v prvním patře.
Radostně, s vysvobozujícím úsměvem a pootevřenou pusinou, ve které už jsem měl nachystanou gramaticky bezchybnou (pravděpodobně) větu,  "pánové, buďte tak laskavi, věnovali byste se mi na malý okamžik? Smím vědět, kde je tady úschovna zavazadel?", jsem se poněkud zrychleným pohybem, tak jak mi protéza dovolovala, vydal k nim.
Ale co to..?
Museli mě dobře vidět. Určitě jim muselo být jasno, že budu něco potřebovat. A tak tři kvapně odešli. Ten čtvrtý tam zůstal.
Klasika: "Kdo uteče, ten vyhraje"
Čekal jsem, že toho opozdilce se poptám.
Ale on najednou vyběhl z kukaně, s klíčky od auta v ruce a už v něm seděl a chystal se odjet. Tak jsem na něj asi z 15 metrů volal, ať to chvilku odloží, že se potřebuju na něco zeptat.
V tom okamžení začal vztekle mlátit oběma rukama do volantu a vydával při tom opět neartikulované skřeky. Pokud to nebyl přímo brácha té dámy z úschovny na letišti, tak to byl bezesporu její blízký příbuzný. Nakonec vylezl z toho auta a mával směrem ven. Pochopil jsem, že mám jít do té úschovny, kde už jsem měl tu čest se seznámit.
Načež on skočil do auta a přeparkoval a šel zpátky.
To už ale následoval můj šílený smích. Částečně možná i  ze zoufalství. Hlavně však proto, že jsem na druhé straně zeměkoule objevil svého dvojníka!
První auto, které jsem měl ještě za svobodna, byl Fiat 600D. Když jsem se oženil ještě dlouho jsme jiné auto neměli. Zpočátku jsem s ním byl náramně spokojený a i pyšný. To auto mělo svoji zajímavou historii. Jeho prvním majitelem byl opat Želivského kláštera, Josef Tajovský. Dostal ho přímo z Vatikánu jako služební vůz. Pak ho měl můj strýc, který se později stal převorem Broumovského kláštera. Strejda mi ho pak už v relativně špatném stavu prodal. Ale povedlo se dobře opravit a sloužilo výborně.
Časem, to když už jsme měli prvního syna, však zcela pochopitelně nastávaly větší a větší problémy.
Tak například, s opakující se pravidelností se autíčko na křižovatce rozhodlo, že si spočine. Bylo jak tvrdohlavý osel. Zhaslo si samo od sebe motor a začalo odpočívat. Jednou se rozhodla, celá naše, tehdy tříčlenná rodina, vyrazit z Pelhřimova za babičkami. Když na jedné křižovatce autíčko už asi potřetí vysadilo nevydržel jsem to začal bušit do volantu a nakonec jím zacloumal tak, že jsem ho docela fest zdeformoval.
"Tatínku, nezlob se na to autíčko, ono za nic nemůže", vyhrkl tenkrát možná tříletý Ondrášek.
Když jsem teď viděl toho šílence v amoku jak buší do volantu, tak jsem si okamžitě připomněl, že takhle nějak, jako třeštící idiot, jsem tenkrát vypadal i já. No, nezasmáli byste se tomu?
Takže dál už jsem s panáčkem nejednal. Ještě by ho trefilo definitivně...
Najednou se tam objevila další krojovaná pracovnice. Ta byla opravdu moc milá. Snažila se mi upřímně pomoci a opět mě posílala do té první úschovny.
"Tam už jsem byl. Právě zavírali, ale ta mladá dáma za deskou, mi říkala, že mám jít do.. ´lockies´", říkám jí absolutně smířen s osudem.
Že uvidím operu na vlastní oči, už jsem pomalu přestal doufat.
"Jo lockies," povídá a zahledí se na mou podivně rozplizlou tašku, "no jo, ale tam se tenhle bágl nevejde!"
A já konečně pochopil, že lockies, jsou uzamykatelné schránky.
Sice mě poněkud zarmoutila, ale alespoň mi řekla, kde ty schrány jsou.
Taška byla sice rozplizlá, ale, že by byla tak veliká, že by se nevešla do standardního boxu, to se mi nezdálo.
A bylo to tak!
Nejdřív jsem si ten komplex schránek prohlédl. Hloubka by vyhovovala. Podle velikosti vstupních dvířek, tam byly 3 druhy schránek, které se v ceně lišily vždy o dva dolary. Ta prostření stála 10 a taška se mi do něj úplně bez problémů vešla.

Takže jsem asi s hodinovým zpožděním vyrazil na operu.
A stálo to za to....!

Lidičky to je fakt hrůza. Píšu to za letu. Už jsme 5 hodin na cestě a ještě nás dalších 9 čeká. Samo o sobě nepříjemné. Ale mnohem horší je ten páreček vedle mě.
Když jsem se v Sydney usadil. Dlouhou dobu nikdo nepřicházel. Už jsem se začal těšit představou, jak se tu, v přeplněném letadle, rozvaluji na téhle trojici sedadel sám.
Na poslední chvíli přišla dvojice docela kultivovaně vypadajících lidí. Chlápek se posadil vedle mě, kočku si zaparkoval do uličky, abych mu ji neokukoval.
Na první pohled vypadali fat dobře, z toho pána však dobře tři hodiny táhl chlast. Ale šíleně. Teď tu už dvě hodiny vzdychá možná je mu blbě. Z té jeho mordy se však šíří takový zápach, že přemýšlím, jak za letu otevřít okno a trochu tady vyvětrat.
Smrad by byl venku natotata. Možná by to s sebou vzalo i nějaké cestující, však je nás tady až zbytečně moc. Doufám, že ten chlápek od vedle by byl jeden z prvních. Já bych se před provedením operace pro jistotu pořádně připoutal.
Teď mě tak napadá, že jsem je neslyšel promluvit. Jestli to jsou Češi a on mi kouká přes rameno, tak třeba vyskočí sám. Nebo se pokusí
 vyhodit mne!
... Češi to asi nebudou. Pán tady stále vzdychá s papulkou pěkně otevřenou... Nebo mi ty moje jízlivosti chce dát vyžrat (vydýchat). Každopádně až budeme v Dubaji na letišti budu mít k radosti o jeden velký důvod víc.

Avšak zpátky k Sydney.
Když se mi tedy podařilo odložit zavazadlo. Jal jsem se naplnit to, nač jsem se těšil už z domova. Totiž na vlastní oči vidět tu slavnou budovu. Samozřejmě jsem si také chtěl udělat par vlastních fotek.
V příletové hale jsem si zjistil nejlepší spojení. Doporučili mi vlak, který má zastávku přímo v komplexu letištních budov. Je to takový kočkopes. Částečně vlak a částečně metro, ale rychlé a pohodlné.
Cestou jsem přes Skype volal Filipovi a Alence. S ní jsem právě hovořil, když jsme přijeli na zastávku circum....??, kde jsem měl vystupovat. Vyletěl jsem z vagonu, ještě se podíval jestli jsem něco nezapomněl a na peronu, který tak jakoby visí ve vzduchu a pohlédl vzhůru.
"Aleno vidíš to...?", povykoval jsem do telefonu.
Já normálně nemám problémy s výškami, ale najednou mě začaly brnět nohy při pohledu vzhůru(?). Pro mě to byl fascinující pohled. Nepamatuji se, že bych něco podobného viděl třeba v Londýně. Točil jsem telefonem se zapnutou kamerkou a stále se jako pominutý ptal Alenky, jestli to vidí.
Bylo tuším kolem desáté, tedy už tma, a ten pohled byl majestátní.
Pak jsem sešel po schodišti dolů. Bezprostředně tam pokračuje malý přístav. Lodě zajišťují hlavně veřejnou dopravu. Promluvil jsem si s pánem v pokladně. Říkal mi, že je to ideální pro focení, a že ta loďka se vrací do přístavu a celý ten okruh trvá asi 50 minut. Lístek jsem si koupil. Cestou jsme asi osmkrát zastavovali. Lidičky vystupovali a nastupovali jako v tramvaji. Pouze na zastávce musel jeden ze dvou "námořníků" na lodi vystoupit a na molo hodit malý nástupní můstek.
Cestou jsem taky volal holkám do práce. Já nechápu, kde ta Denisa bere tolik přesných informací. Myslím to vážně, je fakt dobrá. Takže jsme si začali upřesňovat, kam bych měl vyrazit. Sice mi to bránilo ve focení, ale já jsem si s nimi povídal fakt rád. Pak se však nějak zasekl telefon. Úplně černá obrazovka, na žádné tlačítko to nereagovalo, ale holky jsem slyšel a ony mě taky.
To už ovšem u mne nastupovalo klasické tropické šílenství. Do hlavy se mi z toho výkřiku techniky vloudila nepřekonatelně fixní idea, že s tím mrsknu do vln. Povykoval jsem až mě bolelo v hrdle. Svár těch dvou eventualit byl doslova bolestný. Obě byly k pláči. Buď si nechat pomalu rozpouštět mozek vzdorujícím a trucujícím zařízením anebo ztratit fotografie, kontakty a simku. Zařízení samo má k dosažení lidského uspokojení záporný příspěvek.
Zastavila mě představa ztráty fotografii a hlavně holky, které se stále ozývaly z telefonu a  opakovaly ať to nedělám. Prohlašuji naprosto upřímně, že k tomu chyběl malý krok. Bylo to neuvěřitelně bolestné. Dneska bych byl moc smutný. Vyřešil jsem to restartem. Ten telefon mi ale dával zabrat celý pobyt u protinožců.
Pár fotek jsem udělal na té lodi.

A pak přišel zlatý hřeb. Budova opery. Prohlašuji, že jsem snad neviděl krásnější dílo moderní architektury. Doslova mě ohromilo. Ty mé pocity byly srovnatelné s tím okouzlením z hor cestou do Milford Sound. Udělal jsem možná 100, možná více fotografií. S mostem to bylo dost podobné, ale to mě zdaleka tak nezasáhlo. Ta opera je prostě nádherná. Fotil jsem ji ze všech možných stran.
Byla tma. Samozřejmě prozářená svitem velkoměsta. To nic neměnilo na tom, že jsem fotil dlouhými expozicemi. Foťák jsem položil, třeba na široké zábradlí, objektiv podložil krytkou a pomocí samospouště exponoval. Z toho zákonitě vyplývá, že jsem se pro krytku několikrát vracel. Jednou vydržela na nádobě na odpadly přes půl hodiny, jindy mi zase spadla z vyhlídky u mostu dobrých deset patnáct metrů, ale vždycky jsem ji našel. Na schodech k opeře jsem si objektiv musel podkládat nejen krytkou, ale i peněženkou. Peněženku jsem, kupodivu, na schodech nezapomněl. Dával jsem si opravdu záležet.

Menší problémek nastal při návratu na letiště. Nějak mě hned nenapadlo, že ty vlaky nejezdí celou noc. Zjistil jsem to někdy kolem půlnoci, když jsem se vrátil zpátky na nádraží. Právě přijížděl poslední vlak. Zaměstnanci železnice krojovaní ve výstražných vestách začali uklízet budovu a před budovou stála zrovna spousta taxíků. Tak si povídám, žádný problém a vyrazil jsem znovu do městečka. Říkal jsem, že kolem třetí myslet na návrat bohatě postačuje. Když jsem tam po třetí přišel, naprosto v duchu mých životních zkušeností tam žádný taxík nebyl. Pochopitelně, koho by odváželi od nádraží, když nejezdili vlaky. 
Trošičku jsem znervózněl. Na letiště musí jezdit nějaké autobusy i v noci, stejně jako tenkrát v Melbourne. Zrovna tam stál autobus dveře otevřené a autobusák v nich. Dal jsem se s ním do řeči. Povídal, že odtud na letiště nic nejezdí, že by snad měl být nějaký spoj od radnice.
Chvíli jsme si povídali. Začalo to jako vždycky. Zeptal se odkud jsem. Nechápu, že jsem měl takové štěstí na domorodce, vždycky jsem narazil na bystré, kteří hned poznali, že nejsem zdejší. Měl jsem prostě kliku. 
"No a odkud se takhle pozdě vracíš", ptá se.
"Z Nového Zélandu", odpovídám s klidem Angličana, jako kdybych se v podroušeném stavu vracel z nějaké putyky a ujel mi poslední autobus.
Moc se mi chce napsat, že řekl, "a cos´ tam dělal takhle dlouho do noci". To opravdu  neřekl. Jak už jsem uvedl, byl velice bystrý. Hnedle si v hlavě propočítal, že přesunout se těch téměř tři tisíce kilometrů nějaký čas zabere, notabene byl to řidič. 
"A jak dlouho jsi tam byl", nedal se vyvést z rovnováhy.
"Pět týdnů" odpovídám pyšně a už se chystám na chvalozpěvy o té zemi.
"Chyba odpověděl", čímž mi vzal vítr s plachet.
"Aspoň čtrnáct dnů jsi měl strávit u nás. Austrálie je taky hezká". Fakt si mě tím získal.
Vypadal jak postarší chuligán, ale byl fajn. Taxika se mi snažil rozmluvit. Povídal něco o 120 až 150 dolarech. To se mi zdálo strašně moc, zvláště, když jsem mě v kapse posledních 30 ďolíků a pátrat po bankomatu se mi opravdu nechtělo, navíc za tuhle cenu.
Opravdu jsem začal přemýšlet, za jak dlouho se tam dá dojít pěšky.
Vyrazil jsem jak mi doporučil. Směrem, kde jsem za hradbou mrakodrapů očekával radnici. Najednou houkačka, otevřené dveře a ten autobusák mi říká ať si nastoupím.
Moc jsem tomu nerozuměl.
"Tak ty jedeš na letiště?", nechápavě se ptám.
" No to ne, ale vyhodím tě tam, kdy budeš moci přestoupit. Já na tebe zavolám." Tak jsem si sedl na sedadlo pro invalidy

 

      


Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

desna_foot