Je neděle 12.4. deset hodin večer. Po více než 5 týdnech jsem konečně doma. Sedím v hospůdce. Kocoura mám na klíně a naproti mě sedí u druhého počítače Alenka a připravuje jídelníček na příští týden. Čeká mě spousta práce, ale také dopsání deníku.
Je neděle 12.4. deset hodin večer. Po více než 5 týdnech jsem konečně doma. Sedím v hospůdce. Kocoura mám na klíně a naproti mě sedí u druhého počítače Alenka a připravuje jídelníček na příští týden. Čeká mě spousta práce, ale také dopsání deníku.
Cítím se opravdu unavený a chce se mi spát. Právě jsem dopil další kafe a v odletové hale letiště v Sydney čekám až se otevře vstupní brána. Všechny formality už mám za sebou. Prohlíželi mě jak nějakého teroristu.
Je středa 8. dubna, půl páté. Sedím v odletové hale Aucklandského letiště u stolku s výhledem na letadla a taky na moře. Jak příznačné. Právě přistavují toho našeho drobečka k bráně 16, kterou se za chvíli také nalodím. Odlétat bychom měli v 17:55.
Je deset dopoledne a sedím v útulné kavárně ve Westportu. Piju už třetí výbornou maxikávu. Až bude u nás touhle dobou, budou se naší vískou potácet první koledníci s pomlázkou v ruce. Tady jsem prozatím nikoho neviděl. Co není, může být!
V neděli jsem nezapsal nic. Dnes tedy v pondělí se pokusím dopsat si několik krátkých poznámek, abych nezapomněl. Jsem si už naprosto jistý, že deníček budu dopisovat doma.
Je téměř í hodin večer. Sedím v pěkné hospůdce ve Fox Glacier. Auto mám kousek dál na parkovišti a už v něm mám rozestláno. Dnešní den jsem prakticky celý strávil chozením po Národním parku Aoraki/Mount Cook.
Dnes je velký pátek. Tady se oficiálně nepracuje. Restaurace a hospody mají samozřejmě otevřeno, jako všude na světě. Naštěstí mají otevřeno supermarkety a vetší nákupní centra, třeba ty s vybavením pro dílny, jak se říká v anglicky mluvící části světa - DIY.